Příběh: Vila Eduarda Lederera
„Tady to není, Eduarde, hledáš stíny tam, kde už dávno svítí slunce,“ vyštěkl Karel, který s prudkým pohybem položil stříbrný podnos na mahagonový stůl. Zvuk kovového nárazu o dřevo se rozlehlo prázdnou místností a rozřízl ticho, které v nově vybudované vile v Pražské ulici vládlo jako neviditelný host.
Eduard Lederer neodpověděl. Stál u okna a prsty přejížděl po chladném povrchu nového skla. Díval se do zahrady, kde se v ranní mlze míšily tvary exotických rostlin s přísnou linií secesních ornamentů. Vzduch v domě voněl čerstvým nátěrem, včelím voskem a něčím, co připomínalo starý papír a vysušené loutňové struny. Byl to pach minulosti, která se odmítala vyvapřit, přestože kolem něj stála jedna z nejluxusnějších staveb v celém Jindřichově Hradci.
„Slyšíš to?“ zašeptal Eduard a naklonil hlavu.
Karel ztuhl. Z hloubi domu, z míst, kde se nová zdivo proplétala s troskami starého domu, který tu stál kdysi, se ozval zvuk. Nebyl to praskot sedkajícího domu ani šum větru v korunách stromů. Byl to tón. Jediný, čistý a hluboký zvuk smyčce, která přejela po strunách. Byla to melodie, která nepatřila do roku 1905, ale zněla jako ozvěna z dob, kdy na tomto pozemku vládly jiné sny a jiní lidé.
Eduard se prudce otočil. Jeho oči, zvyklé na studium právních spisů a psaní básní, byly rozšířené. „Ten dům, který tu byl před námi, vlastnil Linek. Švagr otce Smetany. Věřím, že se v těchto zdech něco zachovalo. Že hudba není jen zvuk, ale otisk v kameni.“
Karel se krátce zasmál, ale byl to nervózní smích. „Jsi básník, Eduarde. Vidíš duchy v každém štuku a slyšíš symfonie v každém průvane. Je to jen vítr v komíně.“
Lederer však nepřestal naslouchat. V následujících týdnech se jeho fascinace změnila v posedlost. Přestal psát své dramaty a začal trávit hodiny v místnostech, kde architekt Otakar Novotný nechal záměrně integrovat části původní stavby. Eduard tvrdil, že v určitých hodinách, když světlo dopadá pod zvláštním úhlem na secesní dekorace v horním patře, se prostor kolem něj začíná vlnit.
Jednoho večera, když město utonulo v modrém soumraku, ho Karel našel v hlavní hale. Eduard stál nehybně uprostřed místnosti a zíral na prázdný prostor. V ruce držel starý list papíru s rozepsanými notami.
„Už to není jen zvuk, Karle,“ řekl Eduard tichým, chraplavým hlasem. „Oni jsou tady. Smetana nepsal jen pro lidi, psal pro místa. A toto místo si schovalo část jeho duše. Cítím, jak se vzduch houstí. Cítím, jak se dům nadechuje.“
V tu chvíli se stalo něco, co Karel nedokázal vysvětlit. V místnosti nebyl nikdo kromě nich dvou, přesto se těžké dubové dveře do pracovny pomalu a s naprostým klidem zavřely. Vteřinu poté se z chodby ozval jasný, zřetelně slyšitelný zvuk tleskání. Nebylo to jedno tlesknutí, ale rytmické uznání, jako by neviditelný divák právě doposlechal mistrovské dílo.
Eduard se usmál, ale byl to úsměv člověka, který právě našel klíč k dveřím, které nikdo jiný nevidí. Zvedl ruku a pomalu, v naprostém tichu, začal dirigovat prázdný prostor.
Když ho Karel po chvíli přiměl opustit dům a vyjít na čerstvý vzduch, v hale zůstal jen tichý šum. Ale na stole, kde předtím ležely čisté listy papíru, byly nyní rozepsány noty. Byla to skladba, kterou nikdo z nich neznal, psaná inkoustem, který byl v tu chvíli ještě mokrý, přestože v domě nebyl v posledních hodinách jediný inkoustáč otevřen.
Kdoenm z nás neví, zda to byl jen hravý duch hudebního génia, nebo zda se v architektuře Novotného otevřel portál do doby, kdy se Jindřichův Hradec chvějal prvními tóny českého národního hudebního hnutí.
Vila dnes stále stojí v Pražské ulici a její luxusní fasáda skrývá tajemství, která se nedají zapsat do žádné kroniky. Stačí jen v tichosti vstoupit do jejích prostor a naslouchat, zda se v tichu chodeb neozývá tichý tón smyčce, který hledá svého posluchače.