Příběh: vila Oskara Lea Sterna
„Rychleji, Oskare, ta lodi už nebude čekat na každého z nás!“
Křik manželky prořízl ticho chodby, zatímco Oskar Lea Stern stál uprostřed vstupní haly a hleděl na bílé stěny svého nového domova. Vzduch voněl čerstvou vápnem a drahým tabákem. Prsty mu kluzaly po chladném betonu schodiště, které v té chvíli vypadalo jako páteř obřího zvířete, které právě ztuhlo v mrazu. V ruce svíral kožený kufr, ale nohy ho nechtěly hnát směr dveří.
Zatímco za okny se vlnila zahrada, kterou s takou pečlivostí plánoval Josef Miniberger, v domě vládlo nepřirozené ticho. Oskar se otočil k vyvýšené jídelně. Skleněná stěna, která měla oddělovat prostor pro hosty od soukromí rodiny, teď fungovala jako zrcadlo. Viděl v ní svůj odraz — uznávaného lékaře, který v Teplicích nad Bečvou vybudoval místo čistoty a řádu, jen aby nyní byl z něj vyvržen jako cizinec.
„Zapomněl jsi to tam,“ zašeptal náhle hlas, který nezněl jako hlas jeho ženy.
Oskar ztuhl. V hale nebyl nikdo kromě nějich, přestože zvuk přišel z prostoru hned za ním, z místa, kde se v domě spojovaly linie moderního stylu s romantickými oblouky atiky. Otočil se prudce. Prázdno. Jen světlo dopadající skrze pásová okna kreslilo na podlahu ostré, geometrické stíny.
„Oskare, proboha, jdeme!“ znovu zaječela jeho žena z předsíně.
Lékař udělal jeden krok zpět k terase. V ten moment se stalo něco, co mu vzalo dech. Na hladké, bílé stěně v hale se začal objevovat obraz. Nebylo to šmouha ani stín. Byla to černá čára, která se sama od sebe začala kroužít a tvořit složité tvary. Vypadalo to, jako by někdo neviditelným perem kreslil do omítky mapu, která nepatřila do žádného známého kraje. Čára se kroutila, tvořila kruhy a náhlé zlomy, až nakonec zformovala jeden jediný symbol — oko obklopené větvemi neznámého stromu.
Oskar natáhl ruku, aby dotkl se té černé stopy. Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly zdi, ucítil prudký proud studeného vzduchu, který ho srazil z nohou. Vzduch chutnal po mořské soli a vzdáleném prachu, přestože byli hluboko vnitrozemí. Ten pocit byl tak intenzivní, že na okamžik zapomněl, kde je. Viděl před sebou nekonečné pláže a slunce, které pálilo mnohem silněji než české léto.
„Odcházíme teď hned!“ ruka jeho ženy ho prudce vtáhla ven z domu.
Dveře s hlasým duněním dopadly. Rodina Sternových opustila svůj funkcionalistický sen, směřovala k záchraně, k lodi, která je měla odvézt do Mexika. Oskara však zbytek života v cizině pronásledoval jeden jediný obraz: ta černá čára na bílé stěně. V noci se mu zdálo, že ten symbol dýchá, že je to vchod do něčeho, co v domě zůstalo, i když oni museli odejít.
Když se po letech v domě zřizovaly byty a lidé zazdíváli okna a odstraňovali točité schodiště, jeden z dělníků přísahal, že v hale našel zvláštní skvrnu. Říkal, že když se na ni podíval, začalo mu v uších hučet a cítil pach soli, jako by stál na břehu oceánu. Zdival ji však bez přemýšlení, přikryvce vrstvou šedého tmelu a novou vrstvou omítky.
Někteří místní však tvrdí, že v noci, kdy je vzduch v Teplicích nad Bečvou těžký a vlhký, se z hloubi domu ozývá zvuk, který připomíná šum vln. Kdo vstoupí do prostor, kde kdysi stála skleněná stěna jídelny, může pocítit náhlý chlad, který nepatří do tohoto domu.
Ten symbol stále tam je, spící pod vrstvami betonu a vápna, a čeká na někoho, kdo dokáže slyšet ozvěnu oceánu v srdci české krajiny.