Příběh: Ráby
„Utíkej, Anežko, než tě uvidí pán Pernštejn!“
Šepot rozsekl ticho ranní mlhy, která se lepila k tvářím jako mokrý hadr. Anežka stiskla v dlani malý stříbrný křížek a zabořila boty do blátivé cesty. Za ní, v troskách vyhořelého Podhůrského dvora, stále ještě cítit pach spáleného dřeva a starého popela, který vítr roznášel po okolní oboře. Vzduch chutnal po sazi a vlhkosti.
Jakub stál v rozestavěném zřizení budovy, kde z trosek začínaly vyrůstat nové zdi budoucího loveckého sídla. Byl to jen stavitel, muž s mozolemi na dlaních a prachem v obličeji, zatímco ona nosila šaty z jemného plátna a jméno, které ji vázalo k vyšším sférami. Jejich prsty se na okamžik setkaly, krátký dotek, který pálil víc než oheň, jenž před časem pohltil starý dvůr.
„Neodcházím bez tebe,“ vydechla Anežka a její hlas se třepl.
Jakub se zasmál, ale byl to zvuk plný hořkosti. Ukázal dlaní na masivní kameny, které s ostatními muži zvedal. „Podívej se na ty zdi, Anežko. Budují se, aby oddělily svět pánů od světa psů. Já do tvého světa nepatřím a ty v mém neuvidíš nic než bláto a pot.“
„Můj svět je vězení z hedvábí,“ odsekla a pevně sevřela jeho ruku.
V tu chvíli se zpoza rohu budovy ozval kovový zvuk – zbroj, která při chůzi tichým rytmem zvonila. Přišli stráže. Jakub ji prudce odrazil od sebe a její záda narazila do chladného, hrubého kamene nové zdi.
„Zůstaň tady a mlč,“ přikázal Jakub tichým, naléhavým hlasem. „Když tě najdou se mnou, nebudou zbytečně šetřit s bičem, i kdybys byla z nejšlechtějšího rodu.“
Anežka nepromluvila. Jen se podívala do jeho očí a pak, v jediném rychlém pohybu, mu do dlaně vložila stříbrný křížek. Byla to jediná věc, kterou mohla z domu odnést, jediný důkaz jejího existence, který mu mohla nechat. Jakub křížek instinktivně sevřel a schoval do kapsy rváčů.
„Budeš mě čekat, až ty zdi dokončíme?“ zeptala se, zatímco se blíždily kroky.
Jakub už neodpovídal. Jen krátce přikývl a zmizel v husté mlze obory, tam, kde se mezi stromy pohybovaly daňky a kde byl muž z lidu neviditelný.
Anežka stála v prázdnotě mezi zříceninami a novým počátkem. Věděla, že ji její otec, věrný Pernštejnům, brzy odešle pryč, aby zapomněla na prach a lidi, kteří ho tvoří. Když ji o několik dní později odváželi z obce, vyhlédla z okna kočáru na budoucí lovecký zámeček. Viděla tam postavu muže, který stál na nejvyšší části stavby a díval se za ní.
Čas plynul a zdi, které kdysi dělily jejich světy, se staly pevností. Jakub tam zůstal, stál se strážcem místa, kde se setkali, a do každého kamene, který položil, vtiskl tiché přání. Nikdy se znovu neviděli, ale on nikdy neodepsal na žádný dopis, který se k němu tajně dostal. Věřil, že láska, která musí být schovaná v hloubi zdi, je jediná, která nikdy nezanikne.
Když se o stovky let později budova hroutila a lidé rozhodovali o jejím zbourání, někteří tvrdili, že v jedné z kamenných spár, hluboko v základech, je zakopaný stříbrný předmět, který drží celou stavbu v postoji.
Kdo dnes přistoupí k těmto zdím a přiloží ucho k chladnému kameni, uslyší v tichu obory tlukot srdce, které nikdy nepřestalo čekat na návrat své paní.