Příběh: Obecní dvůr
„Tady to je, podtírej ty kameny!“ zakřičel Matěj a prudce strhl těžké dřevěné víko z jedné z krmných jeslí v barokní stáji. Vzduch v dvoře byl hustý, cítit z něj vlhký kůň, staré seno a pronikavý pach kovářského uhlí, který se táhl z nedaleké dílny. Matějovy prsty, špinavé od sazí a prachu, hledaly v temnotě mezi spárami podlahy něco, co tam podle logiky nemělo být.
Kolem nich se rozléhal hluk starého města. Z Kozí uličky dopívaly do dvora křiky obchodníků a rány vozových kol o hrubé kameny. Obecní dvůr v té době sloužil jako srdce hospodářství, místo, kde se křižovaly cesty z lhostů i z larev. Matěj však nehledal zlato ani ztracenou mince. Hledal odpověď na něco, co mu včera v noci vyprávěl starý kronikář Václav Vladivoj Tomek. Tomek mu s vážnou tváří tvrdil, že v základech tohoto areálu, kde kdysi možná stály románské hradby, spí stín, který nepatří tomuto století.
„Nic tu není, Matěji, jen prach a hniloba,“ zavrčel jeho společník, tlustý kovář s jménem Bedřich, který se opíral o zeď s gotickým obloukem. Bedřich se zasmál, ale v jeho hlase byl slyšet mírný chvěv. V dvoře totiž v poslední době docházelo k věcem, které neuměli vysvětlit ani ti nejrozumnější. Koně v stájích najednou ztichly a s hlavami skloněnými k zemi odmítaly jíst, jako by poslouchaly šepot vycházející ze země.
Matěj najednou ztuhl. Mezi dvěma masivními kameny v rohu stáje uviděl slabý, modravý záblesk. Nebylo to světlo svíce ani odlesk kovového nástroje. Byl to pulzující bod, který se zdál být vryt hluboko do samotné tkáně domu. Když k němu natáhl ruku, teplota v místnosti prudce klesla. Bedřich, který stál metr za ním, začal viditelně tříst se zimou, ačkoliv venku vládlo letní horko.
„Nedotýkej se toho,“ zašeptal Bedřich, ale bylo pozdě.
Ve chvíli, kdy se prsty Matěje dotkly studeného kamene, celý dvůr utichl. Zmizely křiky z ulice, utichlo ržení koní i kování v dílně. Nastalo absolutní, hlušivé ticho. V tom prázdném prostoru se najednou objevila postava. Nebyl to člověk, spíše průsvitný obrys muže v oděvu, který nikdo z nich neznal, s tváří, která vypadala, jako by byla vytesána z mlhy. Postava nepromluvila, ale ukázala prstem směrem k severnímu okraji areálu, tam, kde se dnes nacházejí Stínadla, o kterých později bude psát Jaroslav Foglar.
Muž z mlhy se krátce pohnul, jako by chtěl něco předat, ale vteřinu poté, kdy Bedřich v šoku vykřikl a srazil k lidi do země, obraz praskl. Zvuky města se vrátily v jedné prudké vlně, jako by někdo otevřel přehradu. Koně se rozjekaly a Bedřich ztuhle zíral na místo, kde před chvílí stál neznámý návštěvník.
Matěj však v dlani něco svíral. Když otevřel prsty, našel tam malý, vyřezaný kousek dřeva ve tvaru klíče, který nebyl vyroben z žádného známého druhu stromu. Dřevo bylo ledové a cítilo se to jako mráz v nejmrazivějším lednu.
Později, když už v areálu sídlil Alois-Ludvík Pasta a zřizoval zde sbor pro čištění ulic a hašení ohně, lidé si stále šeptali o onom dni, kdy se v Obecním dvoře zastavil čas. Bedřich do konce života tvrdil, že v onom tichu slyšel hlas, který mu říkal, že dvůr není jen skladem sena a koní, ale branou do míst, která jsou pro lidi zakázána.
Matějův dřevěný klíč zmizel krátce poté, co ho uložil do tajné schránky v zdi. Nikdo ho znovu nenašel, přestože budovy procházely opravami a přestavbami po staletí. Jen někdy, když v tichých uličkách Josefova zapadne slunce a stíny se prodlouží, lidé cítí ten zvláštní chlad v zádech, jako by někdo z hlubin starého dvora stále čekal na to, až se zámek konečně otočí.
Kdo dnes prochází tichými pasážemi Obecního dvora, možná pocítí ten samý mrazivý tah vzduchu, který kdysi zastavil čas a zanechal za sebou otázku, na kterou nikdo z nás už nezná odpověď.