Příběh: V Holešovičkách 25
„Kde to sakra schoval, kde to sakra schoval!“ Rudolf Pick prudce přejel dlaní po hladkém, chladném povrchu červeného mramoru krbu. Prsty mu klouzaly po drahém kameni, zatímco v obývacím pokoji v Libni vládlo ticho, které skoro hmatal. Vzduch voněl po včerejším tabáku a nově vymalovaných stěnách, které ještě sálaly čistotou moderního světa.
Zastavil se. Pohled mu utekl k zaoblenému nároží místnosti, kde světlo z velkých oken dopadalo do prostoru v ostrých, čistých liniích. Všechno v tomto domě bylo vyvážené, logické a efektivní, přesně tak, jak chtěl architekt. Jen ta jedna věc, ten malý stříbrný klíč od trezoru, který měl v rukou před deset minutami, prostě zmizela.
Rudolf se narovnal a přejel prsty po leštěném dřevěném madle schodiště. Krok za krokem stoupal vzhůru, kamenné stupně pod jeho botami tichounce skřípaly. Každý jeho pohyb byl nervózní, trhaný. V horním patře, v zimní zahradě, kde se skleněná stěna zakrývala před větrem, našel něco, co mu zastavilo dech. Na parapetu, přesně pod malým kruhovým oknem, ležel klíč.
Jenže to nebyl jeho klíč. Byl identický, ale mnohem starší, sjetý, jako by v něm byla uložena paměť tisíce dveří. Rudolf ho zvedl a vteřinu poté zaslechl z terasy nahoře tichý, rytmický zvuk. Bylo to jako jemné poklepaní prstů na kovové tyče zábradlí.
Vybehl na plochou střechu. Slunce pálilo do bílé omítky a vzduch byl prosycený vůní vzrostlých stromů z terasové zahrady pod ním. Terasa byla prázdná. Jen hranolové pilíře vrhaly dlouhé, přísné stíny na beton. Rudolf se rozhlédl kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Jenže když se podíval dolů na své ruce, uviděl, že v levé dlani stále svírá svůj původní, nový klíč, který před chvílí hledal. Ten starý, nalezený v zimní zahradě, byl pryč.
Slezl dolů s bušením v hrudi. Vstoupil do chodby, kde se v zabroušených skleněných výplních dveří zrcadlila jeho vlastní zmatená tvář. Zastavil se u vitríny se zaoblenými rohy. Uvnitř, mezi drahými předměty, leželo něco, co tam předtím nebylo. Malý lístek papíru, složený v precizní čtverec.
Rozvinul ho. Písmo bylo elegantní, staromódní, téměř kaligrafické. Stálo tam pouze jedno jméno a datum, které bylo přesně deset let v budoucnosti. Vedle jména byl nakreslen malý symbol, kruh s tečkou uprostřed, přesně takový, jaký měl v horním patře v zimní zahradě.
Rudolf lístek zmačkal v dlani. V ten moment se v domě ozval zvuk, který v tomto moderním, tichém objektu neměl být. Byl to zvuk těžkého, kovového zámku, který zapadá v suterénu, přestože tam nebyl nikdo.
Vběhl dolů, mince v kapse cinkaly o sebe. Když otevřel dveře do spodní části domu, našel tam muže. Byl oděn v obleku, který vypadal přesně jako ten Rudolfův, ale látka byla jiná, těžší, s jiným střihem. Muž stál zády k němu a díval se na režnou cihelnou zeď.
„Kdo jste?“ vyhrkl Rudolf.
Muž se pomalu otočil. Rudolf pocítil, jak mu ztuhne krev v žilách. Muž v suterénu měl jeho tvář, jeho oči, jeho nos, ale v koutcích rtů měl vrásky, které Rudolfovi zatím chyběly. Byl to on, jen o mnoho let starší. Starší Rudolf se na něj podíval s hlubokým smutkem a v ruce držel onen starý, sjetý stříbrný klíč.
Neřekl ani slovo. Pouze klíč položil na betonovou podlahu, lehce přikývl a v jeden okamžik, kdy Rudolf zamrkal, byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor a ticho, které teď bylo tíživé.
Rudolf se sklonil a zvedl klíč. V tu chvíli uvědomil, že tenhle dům není jen stavbou z betonu, skla a mramoru. Je to stroj, který v určitých bodech, v určitých rozích a v určitých vteřinách, přestává být jen domem a stává se bránou.
Klíč stále leží někde v základech vily, schovaný v místě, které zná jen ten, kdo se odváží hledat v tichu funkcionalistických chodeb.