Příběh: Lassmanova vila
„Tady to končí, Auguste, už dál nejdu!“ vykřikl Erich a prudce přítřásl dveřmi, až se otřesly skleněné tabule v rámech. Zvuk dopadu dřeva o rám v tiché hale zněl jako výstřel z pistole.
August stál uprostřed schodišťové haly, která rozdělovala jeho nový dům na dvě poloviny. Vzduch v prostorách voněl čerstvou vápennou maltou, novým lakem na podlahách a drahým tabákem, který se v čistém prostoru bez zbytečných ozdob rozléval jako mlha. Pohled mu utekl k ostrým hranám stěn a ploché střeše, která nad ním držela oblohu v dokonalém řádu. Všechno bylo v pravoúhlých liniích, všechno bylo logické, přesně tak, jak to právník i člověk vyžaduje. Všechno až na tom, co právě našel v pánském pokoji.
Na stole ležela stříbrná tabulková kniha, kterou tam August před hodinou neviděl. Byla otevřená. Stránky byly prázdné, ale v jejich středu ležela malá, hliněná mince, která vypadala, jako by ji někdo vyhrabal z hluboké země před tisíci lety.
„Podívej se na tohno, Erichi, proboha, podívej se!“ zavolal August a hlas se mu třesl.
Erich se vrátil do místnosti, tvář zrudlá hněvem. „Kdo z nás dvou má být v této chvíli rozumný? Je to jen vtip, nějaký žertík od stavitelů nebo tvojich přátel z advokátní komory. Tady v Opavě se lidé rádi baví, víš to přece.“
August však neposlouchal. Prsty přejížděl po chladném kovu mince a pozoroval, jak dopadá světlo z velkého okna na hladké stěny. V tu chvíli se stalo něco, co oba bratry přimělo ztuhnout. Z horního patra, z ložnic, kde nebyl nikdo, se ozval zvuk. Nebylo to dupání bot ani šustění šatů. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu táhne těžký řetěz po betonové podlaze.
Zvuk se pohyboval. Přesně v momentě, kdy August zvedl hlavu, zvuk přestal. Ticho, které následovalo, bylo tak husté, že oba muži slyšeli vlastní tlukot srdcí.
„Kdo tam je?“ zařval August a vyběhl do schodišťové haly.
Vyběhl nahoru, do prostor, které měly být symbolem moderního žití a čisté mysli. V ložnicích však nebyl nikdo. Okna byla zavřená, vzduch byl nehybný. Jenže na bílé stěně v přechodu mezi pokoji byl čerstvý otisk dlaně. Nebyla to krev ani bláto. Byla to černá, hustá látka, která připomínala spálený asfalt, a z ní sálal zvláštní, pronikavý pach síry a starého železa.
Otisk byl příliš velký na lidskou ruku. Prsty byly nepřirozeně dlouhé, s ostrými zakončeními, která vryla do hladké omítky hluboké rýhy.
Erich přišel za ním, ztuhl a pomalu ustoupil zpět do chodby. „To není možné. Dům je nový. Je to beton a sklo. Tady není žádný tajný průchod, žádné sklepy, ze kterých by někdo mohl vylézt.“
August se dotkl černé látky. Byla ledová. Vteřinu poté se z hloubi domu, z mirroringové části, kde stála vila Ericha, ozval stejný kovový zvuk. Jako by něco, co právě opustilo Augustův dům, okamžitě přecházelo do toho druhého, zrcadlového.
Bratři se podívali z okna na své zahrady, na lomový kámen a pletivo, které oddělovalo jejich soukromí od světa. V zahradě, přesně v ose mezi oběma domy, stál muž. Neměl na sobě žádné oblečení z roku 1932. Nosil šedý, potrhaný plášť, který mu zakrýval tvář, a v ruce držel stejnou stříbrnou knihu.
Muž zvedl hlavu, ale místo tváře měl jen hladkou, šedou plochu bez očí a úst. Pomalým pohybem knihu zavřel a zmizel v jediné vteřině, kdy na okamžik zakril výhled prolítající mrak.
August a Erich už nikdy o tom incidentu nemluvili. V budovách zůstali, v jejich čistých liniích hledali bezpečí a řád, ale August už nikdy nespal v ložnici v patře, pokud v hale nesvítilo světlo.
Když se o mnoho let později rodina Lassmannových musela z Opavy navždy odejít, v jedné z vilyvých stěn zůstala ta černá rýha. I když ji pozdější majitelé přemalıvají a zakrývali novými vrstvami barvy, v chladných nocích se prý z hloubi betonu stále ozývá zvuk táhlého řetězu, který hledá cestu z jednoho domu do druhého.
Kdo dnes stojí před těmi bílými hranoly v Rooseveltově ulici, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubky stěn, které uchovávají tajemství, jež nepatří do světa geometrie a logiky.