Příběh: Škochův dům

„Podívej se na ty barvy, Martine, ty nejsou z tohoto světa!“ vykřikl Jan Chvátal a prudce přítlačil svou ruku k chladnému kameni stěny. Vzduchem se vlněla těžká vůně lněného oleje a terpentinu, která se mísila s pachem vlhkého sklepa. Martin Helm stál vedle něj a zmateně mžil. Právě v tu chvíli, když se oba dívali na nově vyvázděné zdivo v průjezdu, se z hloubky domu ozval zvuk, který v tichém domě neměl být. Byl to rytmický, kovový řínčící zvuk, jako by někdo v prázdných prostorách nad nimi přetahoval těžké řetězy. Martin se prudce otočil, ale v chodbě nebyl nikdo. Jen prach tančil v úzkém proučku světla, který dopadal z úzkého okna. Jan však nepohnul ani brvou. Jeho pohled zůstal přikovaný k neznámým znakům, které se začaly objevovat na vápenné omítce. Nebyly to písma, která znali z městských knih, ani obrazky, které malovali místní mistři. Byly to geometrické tvary, které se zdály pulzovat vlastními barvami, přestože na ně nedopadlo přímé slunce. „Tady bylo spáleniště, Janu. Všechno shořelo,“ šeptal Martin a jeho hlas zněl v úzkém prostoru dutě. Vzpomínal na rok, kdy plameny zlikvidovaly vše, co zde stál před nimi. Zbyly jen základy a černý popel. Přestože on sám dům z popela znovu vybudoval, s pečlivostí řemeslníka a bohatstvím tkalce, cítil, že v těchto zdech stále žije něco, co nepatří jemu ani nikomu z Tábora. Jan Chvátal, muž s přísnou tváří primasa, natáhl prsty k malbě. Vteřinu předtím, než se ho dotkl, se zvuk řetězů změnil v ostrý, krátký smích, který přišel ze všech stran zároveň. Martinatupě ztuhl. Smích nebyl lidský; zněl jako tření skla o kámen. V ten moment se barvy na stěně začaly hýbat. Modrá přetekla do zlaté a zlatá se změnila v hlubokou purpurovou, která připomínala čerstvou krev. „Kdo to dělá? Kdo je tady s námi?“ zařval Martin a sevřel v dlani rukojeť svého nože. Jan neodpověděl. Stál nehybně a jeho oči se rozšířily. Viděl, jak se z omítky začíná formovat obraz. Nebyl to svatý ani panovník, ale tvář muže, který vypadal, jako by byl vytesán z kouře a stínů. Postava na stěně pomalu otevřela oči a pohlédla přímo na ně. Martin cítil, jak mu po zádech stéká studený pot a vzduch v místnosti ztěžkl, až se mu stěží dýchalo. Cítil v nose pálivý pach síry, přestože v domě nehořela žádná svíce. „Oni jsou pod námi,“ vydechl Jan, a jeho hlas byl najednou slabý a chraplavý. „V tom sklepu, kde oheň nedosáhl. Budujeme dům na něčem, co nikdy neodšlo.“

V tu chvíli se ozvalo hlasité prasknutí. Jedna z kamenných dlaždic v podlaze se rozlomila uprostřed, přestože na ni nikdo nešlapal. Z praskliny vyrazil prudký proud mrazivého vzduchu, který zhasl jediné světlo v místnosti. V naprosté tmě znovu zazněl onen kovový řínčící zvuk, tentokrát mnohem blíže, až těsně u jejich nohou. Martin cítil, jak ho něco ledového dotklo na kotníku. Prudce odskočil a v panice začal táhnout Jana směrem k východu, pryč z tohoto ticha, které začalo křičet. Když vyběhli ven na náměstí a světlo dne je znovu oslepilo, Martin se ohlédl na domovinu, kterou s takou pýchou vybudoval. Dům vypadal zvenku vzpurně a hrdě, s vysokým štítem, který směřoval k nebi. Vševerything vypadalo v pořádku. Jen když se podíval nahoru na fasádu, uviděl, že barvy na štítu, které byly původně jasné a radostné, se na okamžik zachvěly, jako by se pod nimi něco pohnulo. Jan Chvátal už nemluvil. Celé roky už ani slovo o téte řadě nepronesl. Jen občas, když procházel průjezdem, zastavil se a s hlubokým úklonem přiložil ruku k zdivu, jako by zdravil někoho, kdo v těchto zdech stále bydlí, i když nemá jméno. Dnes, když přejdete prahem tohoto domu a přiložíte ucho k chladným renesančním stěnám, možná uslyšíte ten samý tichý, kovový řínčící zvuk, který se snaží vyprávět příběh o tom, co v popelech roku 1532 skutečně přežilo.