Příběh: Štencův dům
„Tady to končí, pane Štence, ten inkoust prostě odmítá dopřít na papír!“
Vlastimil, mladý tiskař s ušmudranými prsty, zběsile tloukl do bočního mechanismu tiskového stroje. V prostoru tiskárny v Salvátorské ulici se vzduchem vlnil těžký, kovový pach čerstvého inkoustu smíšený s vůní drahého tabáku. Jan Štenc přistoupil blíž, jeho kroky rytmicky zněly v prostoru, který právě před chvílí opustili Max Švabinský a Jan Kotěra. Stáli tam v tichém úžasu, obklopeni čistými liniemi moderního domu, který vypadal, jako by ho někdo přenesl z dalekého severu přímo do srdce Prahy.
Štenc se sklopil nad tiskový lístek. Byla to jedna z těch zásadních publikací, které měly definovat českou krásu. Ale na bílém plátnu nebyla žádná písmena. Místo nich tam byla jen jedna, dokonale vyrysaná čárka, která se kroutila jako živý organismu.
„Změňte válce, Vlastimile. Ihned,“ přikázal Štenc chladným hlasem, ačkoliv mu v hrudi bušilo.
Když se tiskař vrátil k práci, v domě zavládlo nepřirozené ticho. Z horního ateliéru, kdethrough čtvrtválcového okna dopadalo ostré světlo, se ozval náhlý, krátký smích. Nebyl to smích člověka, spíše zvuk praskajícího skla. Štenc vyběhl po schodech, jeho boty duněly v prostoru, který radikálně spojoval život rodiny s hlukem strojů. V ateliéru však nikoho nenašel. Jen otevřené okno a vítr, který rozvířil skici na stole.
Na jedné z nich byl zachycen detail fasády domu, ale s jedním podivným detailem. V místě, kde by mělo být režné zdivo, kreslitel přidal postavu. Byl to muž v dlouhém plášti, který stál v prostoru, kde fyzicky žádný prostor nebyl. Postava neměla tvář, jen prázdný ovál v místě očí.
Štenc pocítil, jak mu ztuhly prsty. Tohle nebyla práce Švabinského ani Štursy. Žádný z nichto nepřiznal, že by takovou věc nakreslil.
Sestoupil zpět do tiskárny. Vlastimil stál u stroje, ale nehýbal se. Díval se na nově vytištěný list. Tentokrát tam nebyla čárka. Byla tam věta, napsaná písmem, které v žádné z tiskárnách v Rakousku-Uhersku neexistovalo. Písmo bylo ostré, agresivní a zároveň elegantní.
„Co tam stojí?“ vyhrkl Štenc a vytrhl papír z rukou tiskaře.
Slova byla nečitelná, přestože Štenc znal desítky jazyků. Působila jako šifra, která se vteřinu poté, co se na ni podíval, začala rozpouštět. Inkoust se začal hýbat, bublat a stékat dolů po papíře, jako by se snažil utéct z plochy listu. V tu chvíli se v celé budově rozlehlo dunění. Nebyl to hluk strojů, ale zvuk, jako by se hluboko v základech domu, tam, kde asanace smazala staré uličky a zapomněná domy, něco probudilo.
Štenc vyběhl na ulici. Podíval se nahoru na svou novou, hrdou stavbu. Fasáda z režného zdiva v holandském stylu v dopoledním slunci vypadala nehybně a pevně. Přesto měl pocit, že dům dýchá. Že každá cihla, každý detail, který Novotný pečlivě navrhl, slouží jako maska pro něco, co pod ní zůstalo pohřbeno.
Když se později v noci vrátil do své pracovny, našel na stole jeden jediný tiskový lístek. Byl dokonale čistý, bez jediného slova. Jen v pravém dolním rohu byl malý, krvavě červený otisk prstu. Ten otisk nebyl z inkoustu. Byl z něčeho, co v tiskárně nikdy nebývalo.
Štenc lístek spálil v kominku a zbytek noci strávil v tichosti, poslouchajíc, jak v prázdných chodbách domu někdo, nebo něco, pomalu kráčí z patra do patra. Nikdy o tom nikomu neřekl. Ani Švabinskýmu, ani svým přátelům z Mánese.
Dnes, když člověk vstoupí do prostor bývalé tiskárny, může cítit zvláštní chlad, který nepatří do moderního prostoru. Někteří říkají, že v tichých chvílích je slyšet rytmus starých strojů, i když jsou dávno pryč. Ale ti, kteří se zamyslí nad strukturou zdí, vnímají, že dům stále chrání tajemství, které se kdysi pokusilo vypsat na papír.
Kdo ví, zda se onen neviditelný tiskař konečně dopsal svou zprávu, nebo zda stále čeká v hloubi domu na někoho, kdo dokáže prolomit jeho šifru.