Příběh: Altán s bustou Filipa Kinského v severozápadním cípu Panské zahrady v Předhradí
„Ustup, ty blázne, nebo ti rozsekám hrdlo dřív, než stihneš vyřknout další slovo!“ zaječel Matěj a sevřel rukojeť svého meče tak silně, až mu zbělely klouby. Před ním stál muž v šedém plášti, který se ani nepohnul. Jen tam stál, v severozápadním koutě zahrady, kde se stíny starých stromů prolínaly s bílým kamenem nově vybudovaného altánu.
Muž v plášti neodpovídal. V rukou držel malý, zdobený klíč z temného kovu, který v šeru skoro znikal. Vzduchem se nesla těžká, sladká vůně rozkvetlých jasminek, která však v onom okamžiku působila dusivě, skoro jako pach hniloby v uzavřené kryptě. Matěj cítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože byl v plném rústovém oděvu.
„Kdo jsi a co tady hledáš v čase, kdy pan Filip spí?“ vyštěkl Matěj a udělal krok vpřed.
Neznámý se pomalu otočil. Jeho tvář byla vyhublá, oči hluboko utopené v temných jamkách, ale pohled měl jasný a děsivě klidný. Nepřišel z hradu, nevyšel z předhradí, prostě se tam objevil, jako by ho vyplivala samotná země. Bez jediného slova zvedl ruku a ukázal na bustu Filipa Kinského, která v tichu altánu hlídaně hleděla do prázdna.
Kamenový zrak Filipa se zdál v tu chvíli sledovat každý pohyb obou mužů. Matěj, který sloužil u dvora už mnoho let a znal každou koutovou cestu v těchto zahradách, nikdy neviděl tohoto člověka. Přesto v jeho pohybech byla autorita, která ho donutila ztuhnout.
„On nespí,“ zašeptal cizinec, a jeho hlas zněl jako praskání suchých větví v zimním lese. „On jen čeká na to, co bylo zapomenuto pod základem tohoto místa.“
Matěj vyrazil vpřed, aby neznámého zatkl, ale vteřinu předtím, než ho dosáhl, muž v plášti provedl prudký pohyb. Klíč v jeho dlani krátce blýskl a s tichým cinknutím dopadl na kamennou dlažbu altánu. Neznámý se ne pokusil o útěk. Prostě se rozplynul. Nebyl to prudký pohyb, nebyl to běh do křoví. Jeden okamžik tam byl a v ten druhý už zůstalo jen prázdno a ticho, které až bolelo v uších.
Matěj zůstal stát s otevřenými ústy. Srdce mu tlouklo až v krku. Pomalu se sklonil a zvedl kovový klíč. Byl ledový, přestože slunce pálilo do kamenů altánu. Když se podíval nahoru na bustu Filipa Kinského, přišlo mu, že kamenné rty šlechtice lehce povzlykly v úsměvu, který nebyl lidský.
V noci Matěj nemohl spát. Klíč položil na noční stolek, ale každou hodinu měl pocit, že ho někdo pozoruje. Vzpomínal na ten pohled cizince a na to, jak přesně ukázal na bustu. Co mohlo být zapomenuto pod základem altánu? Proč se tam objevil někdo, kdo nepatřil do tohoto světa, jen aby zanechal tento předmět?
Následujícího rána Matěj s pomocí několika služebníků začal zkoumat okolí altánu. Hledali tajné dveře, schodiště, cokoli, co by klíč mohl otevřít. Přestože přelopatili kusy zahrady a proklepali každý kámen v samotné stavbě, nenalezli žádný zámek, žádnou tajnou komnatu, žádné dveře. Klíč nepasoval do žádné z brán v Předhradí, ani do žádého z hradních zámků.
Matěj se pokusil o zapomnění, ale každá návštěva severozápadního cípu zahrady v něm probudila stejný neklid. Busta Filipa Kinského tam dál stála, nehybná a hrobová, jako by střežila tajemství, které nebylo určeno pro uši smrtelníků.
Klíč nakonec zmizel. Matěj ho jednou v noci našel na svém stole, a druhý den byl pryč, jako by ho někdo prostě vzal, zatímco Matěj tvrdě spal. Zůstala jen otázka, která ho provázela až do konce jeho dnů a kterou předal v šeptání svým synům.
Kdo byl ten muž v šedém plášti a jakou pravdu o Filipu Kinskému tají kámen tohoto altánu, který se nikdy neotevřel?