Příběh: Vila Theodora Liebiega mladšího
„Tady to končí, pane Theodore, víc už z těch stěn nevytáhnu,“ vyštěkl stavitel Wojatschek a prudce hodil plány na dubový stůl. Prach z čerstvého tmelu stále visel ve vzduchu a mísil se s těžkou vůní včelího vosku a drahých cigaret. Theodor Liebieg se ani nepohlédl na papíry. Stál u okna nového východního křídla a sledoval, jak se stíny v parku u Harcovského potoka prodlužují do hluboké modři.
„Není to otázka tmelu, ale ticha,“ odpověvěl Theodor tiše. Jeho hlas zněl jako praskání starého pergamenu. „Slyšíte to? Ten zvuk, který nepatří do domu z kamene a dřeva?“
Wojatschek ztuhl. V místnosti bylo absolutní ticho, jen kdesi v dálce bouchala brána do továrny. Přesto se mu zdálo, že v uších cítí jemné, rytmické bzučení, jako by tisíce neviditelných vřeten tkaly látku přímo v prostoru mezi ním a baronem.
V tom okamžiku do sálu vstoupila Marie Ida. Její hedvábné šaty šustily o podlahu s precizností hodinovévho strojku. V ruce nesla malý stříbrný zvoneček, který však nezvonil, i když s ním třeštila. Podívala se na manžela a v jejích očích byl jasný varovný signál. Marie Ida věděla, že Theodor v posledních měsících už neplánoval jen pokoje a chodby. Hledal něco, co se do plánů architektů nevešlo.
„Pojďte do Sálu bájí,“ přikázal Theodor a přivedl je oba do prostoru, kde Julia Mössel právě dokončoval své mytologické fresky.
Barvy na stěnách byly stále vlhké. Postavy z mýtů se zdály hýbat, když na ně dopadal šikmý svit lamp. Theodor zastavil před obrazem, kde se zvířata měnila v lidi a lidi v prach. Ukázal prstem na jeden konkrétní detail v rohu fresky – malou, téměř neznatelnou prasklinu v malbě, která tvořila tvar klíče.
„Můj strýc Heinrich mi říkal, že toto místo bylo vybráno ne kvůli továrnám, ale kvůli tomu, co leží hlouběji pod kořeny stromů v údolí,“ šeptal Theodor. „Víte, proč jsme postavili věž s kaplí právě tam? Abychom udrželi pozornost nebes, zatímco se budeme dívat dolů.“
Wojatschek se uchechtal, ale smích mu ut eml v hrdle. VHledněl do prostoru Sálu bájí a uvěĎal si, že stíny na stěnách se nehýbou v souladu s dopadajícím světlem. Zatímco oni stáli nehybně, stíny na freskách pomalu, téměř neznatelně, přesuvovaly své ruce.
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hluk zvenčí, ale hluboký, kovový tón, jako by někdo v hloubi základů vily udeřil do obrovského zvonu. Podlaha pod jejich nohama mírně zavibrovala. Marie Ida vyhrkla krátké zastavení a křečovitě sevřela šaty.
Theodor se však usmál. Pomalým pohybem přiložil ucho k chladné stěně. „Oni jsou tady. Přišli si pro svůj podíl na lánu,“ řekl a v jeho hlase nebyl strach, ale triumf.
Když se o několik minut později z komnaty ozval křik úžasu, Wojatschek vběhl dovnitř, ale našel jen Theodora, který stál uprostřed místnosti a hleděl do prázdna. Baronovi z ruky vypadla zlatá omega, která se rozbila o dlažbu. On sám však stál naprosto nehybně, jako by se stal součástí jedné z oněch fresek. Jeho oči byly otevřené, ale neviděly už nic z tohoto světa.
Vzduch v Sále bájí byl najednou ledový, přestože za okny vládlo horké léto roku 1897. Marie Ida se k manželovi nedotýkala. Jen tiše šeptala slova v jazyce, který nikdo z přítomných neznal, a v rukou stále svírala onen stříbrný zvoneček, který teď, poprvé, začal vydávat zvuk – tichý, bolestný pláč, který nepocházel z kovu, ale z hloubky země.
Theodor se po chvíli probral, ale už to nebyl ten samý muž. Celé roky už s nikým o té noci nemluvil. Jen občas, když byl sám v parku, mluvil k prázdným místům mezi stromy.
Kdo dnes vstoupí do Sálu bájí a přiloží ucho k říze malby, možná uslyší to samé rytmické bzučení, které slyšel stavitel Wojatschek. Je to zvuk něčeho, co bylo vytesáno do základů vily dříve, než byl položen první kámen, a co stále čeká, až někdo znovu otočí neviditelným klíčem v zdi.