Příběh: Vila Waldstein
„Zastavte se, prosím, u toho pískovcového sloupu a nikam se nehýbejte!“ zakřičel Jan Vincenc Tirsch a prudce chytil ruku mladého sluhy, který se právě chystal vstoupit do stínu neogotických oblouků. Vzduchem se vznášel pronikavý pach síry smíchaný s vlhkostí Labe, který v tuto chvíli přebíjel i jemnou vůni léčivých vod z pramene Jana Josefa z Thun-Hohensteinu.
Hraběnka Františka Waldstein-Wartenbergová stála jen pár kroků od nich, její šaty z těžkého hedvábí šuměly při každém pohybu. Dívala se s nehybným výrazem na východní průčelí své nové vily, kde se v dopoledním světle zlatila hrubá textura pískovců. Její manžel, Arnošt Karl, stál vedle ní a v rukou svíral starý pergamen, který našel v jedné z pražských knihovn. Jeho prsty se třásly, když ukázovaly na místo, kde se právě teď, v naprostém tichu, začal dít zázrak, který popíral veškeré zákony přírody.
Z neomítnuté zdi vily se začala pomalu vyloupat tenká vrstva kamene, jako by dům dýchal. Z praskliny nevyšel prach, ale proud drobných, křišťálově čistých kapek vody, které netekly dolů k zemi, nýbrž stoupaly vzhůru, proti gravitaci, k nebi. Kapky se v půlmetrovém prostoru mezi zdí a vzduchem vznášely a tvořily dokonalý geometrický obrazec, který připomínal neznámý znak z jedné z Arnoštových archeologických knih.
„To není možné,“ zašeptal Arnošt Karl a udělal krok vpřed. „Tento pískovec je pevný, žádný pramen by nemohl proudit takto vzhůru.“
Františka však neodpovídala. Její pohled byl upřený na vitrážová okna kaple, která v ten moment začala vyzařovat modravé světlo, přestože slunce bylo v jiné části oblobu. V tu chvíli se z hloubi domu ozval zvuk, který připomínal tisíce malých zvonků zvonících současně. Byl to zvuk tak čistý a pronikavý, že Jan Vincenc Tirsch musel zakrýt uši.
Hraběnka pomalu natáhla ruku k vznášejícím se kapkám. V okamžiku, kdy se její prst dotkl vody, obrazec z kapliček prudce zjasnil a následně s hlučným prasknutím zmizel. Zůstal po něm jen vlhký šlem na pískovci a hrobové ticho, které přerušovalo pouze vzdálené volání ptáků z nadstavěného lesoparku.
„Viděla jste to, Františko?“ vyhrkl Arnošt a okamžitě začal zapisovat pozorování do svého deníku. „To byl projev něčeho, co v našich knihách není popsáno. Tato stavba, tento konkrétní pískovec, v kombinaci s vodami z Thunových lázní, musí vytvářet nějaký druh magnetického středu!“
Františka se však na manžela ani nepodívala. Její tvář byla bledá a oči široce otevřené. Pomalu sáhla do svého kláseče a vytáhla z něj malý, starý klíč, který nikdy nikomu neukázala.
„Oni jsou tady,“ řekla tichým, chladným hlasem, který mrazil víc než podzimní vítr z řeky. „Slibali, že se vrátí, až bude dům hotov. Teď už víme, kde přesně v těchto zdech jsou ukrytí.“
Tirsch sledoval, jak hraběnka s neobvyklým spěchem kráčí směrem k opěrné zdi a schodům vedoucím do lesa, přičemž zcela ignorovala svém manžela, který ji snažil se zastavit. Hraběnka v tu chvíli vypadala, jako by ji vedla neviditelná nit.
O několik let později, když už Františka v Karlových Varech vydechla svůj poslední dech, Arnošt Karl stále trávil noci v knihovně vily. Hledal v archivech zmínku o onom znaku z kapek vody, ale nenašel nic. Jediné, co mu zbylo, byla hluboká rýha v pískovcové zdi východního průčelí, která vypadala, jako by ji tam někdo vyryal zevnitř kamene.
Když se později vila změnila v domov pro staré lidi a zdi byly přebarveny a rozděleny novými příčkami, nikdo si nevšiml, že v bývalé kapli, tam, kde dnes visí staré vitráže, stále občas v tichosti zvoní neviditelné zvonky.
Kdo dnes vstoupí do ruiny nebo do tichých chodeb tohoto domu, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepochází z kamene, ale z tajemství, které Františka vzala s sebou do hrobu a které stále tluče v srdci pískovcových zdí.