Příběh: Hamerská hospoda
„Tady to končí, Matějí, buď to podepřeš teď, nebo nás to přimrazí k zemi všem dohromady!“
Vzduch v místnosti byl hustý, prosycený pachem žehutého dýmu z krbu a vlhkého dřeva, které v ohni praskalo. Matěj se opřel rameny do hrubých trámů stropu, zatímco jeho druhové, s tvářemi umazanými od sazí a železného prachu, ztuhli v napětí. V onom roce 1613, kdy se v Hamrech na Kamenici teprve začínalo psát první slovo do knih, byla tato roubená stavba srdcem všeho. Všude kolem hřměly kladiva v hamru a řeka Chrudimka s chladným šumem obepívala stěny hostince, jako by chtěla zvenku vyhlédnout, co se děje uvnitř.
V rohu místnosti seděl muž, kterého nikdo neznal. Neměl na sobě šaty řemeslníka ani rouch kněze. Jen šedý plášť, který vypadal, že byl tkaný z mlhy ranních údolí. Před ním stál jediný hliněný pohár, ale on z něj nepil. Jen pozoroval, jak se v plamenech svíček tančí stíny na obílených stěnách.
„Kdo je to, přebohové?“, zašeptal Matěj a utřel si pot z čela. „Přišel s vozy z města, nebo z hlubokého lesa?“
Neznámý muž vstal. Jeho pohyb byl tak plynulý, že to připomínalo proud vody. Přistoupil k stěně a prstem přejel po hrubém dřevě roubení. V tu chvíli se v hospodě rozhostřilo ticho, které bylo hlubší než nejtemnější kout v hamru. Zvuk tekoucí řeky venku utichl, jako by někdo přložil ruku na hrdlo světa.
„Tady bude tancovat radost i žal,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako tření kamenů v potoce. „Tady se budou setkávat lidé, kteří vidí barvy, které ostatní neznají. Budou tu malovat sny na stěny, které pak čas přikryje bílou barvou zapomnění.“
Matěj se zasmál, ale byl to nervózní smích. „O jakých barvách mluvíš, pane? Tady se pije pivo a mluví o železe a daních, ne o snech.“
Cizinec se na něj podíval. Jeho oči nebyly prázdné, ale vypadaly, jako by v nich plály tisíce malých svíček z různých století. Bez slova sáhl do svého pláště a vyndal malý, vyřezaný kousek dřeva. Položil ho na stůl s takovou přesností, že se zdálo, že ho tam přišpendlil neviditelná síla. Kousek dřeva vypadal jako miniatura domu, ale s detaily, které v té době nikdo neuměl vyřezat. Byl to obraz budovy, která vypadala přesně tak, jak vypadal hostinec v tu chvíli, ale s něčím víc – s pocitem věčnosti.
„Když jednou zapomenete, kde končí pravda a kde začíná příběh, vraťte se k tomuto místu,“ řekl cizinec a vteřinu nato se znovu pohnul směrem k dveřím.
Když Matěj a ostatní vyběhli ven, aby ho zastavili nebo aspoň zjistili, kam směřuje, našli jen prázdnou ulici. Cizinec zmizel v mlze, která stoupala z Chrudimky, přestože bylo jasné poledne. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří. Jen v místnosti zůstal ležet onen vyřezaný kousek dřeva.
Matěj ho zvedl v dlani. Dřevo bylo horké, jako by ho právě vyndali z pece v hamru. Když se podíval znovu na stěny hospody, zdálo se mu na okamžik, že v bílé omítce vidí průsvity obrazů, které tam ještě nebyly namalovány. Viděl tváře mužů, kteří přijdou za stovky let, slyšel ozvěny plesů, které se ještě nekonaly, a cítil pálivé štětce malířů, kteří tu jednou najdou svůj klid.
Kousek dřeva však v rukou Matěje pomalu začal mizet. Rozpadal se v prach, který voněl po lněném oleji a starých knihách, až nezbylo nic než prázdná dlan a ticho, které už nikdy nebylo úplně prázdné.
Kdo byl onen muž a jak mohl vidět budoucnost stěn, které se teprve stavěly? Odpověď zůstala vrytá do trámů a v prachu pod podlahou. Kdo dnes vstoupí do Hamerské krčmy a přiloží ucho k roubeným stěnám, možná ještě uslyší ten tichý šepot o barvách, které byly jednou přebíleny, ale které v hloubi dřeva stále žijí.