Boršegrýn (také Boršengrýn) je zaniklý hrad situovaný na ostrožně nad Kynžvartským potokem u vesnice Úbočí v blízkosti Lázní Kynžvart v okrese Cheb. Jeho pozůstatky jsou dnes chráněny jako kulturní památka.

Historie hradu začíná mnohem dříve, než byl sám postaven. Na místě stála původně tvrz zvaná Amonsgrýn, kterou pravděpodobně po roce 1347 založili bratři Engelhart a Albert z Kynžvartu. Tvrz nahradila starší hrad Kynžvart, který v témže roce 1347 obsadilo a zničilo vojsko krále Karla IV. Bratři se kvůli tomu do Bavorska, ale postupně se vrátili. Ačkoli jim Karel IV. obnovu Kynžvartu nedovolil, přidělil jim okolní krajinu jako léno. Centrem jejich panství se stala právě tvrz Amonsgrýn.

V roce 1360 se vlastníkem panství stal Albert Nofhaft, jehož synové jej roku 1373 prodali Borešovi z Rýzmburka. Ten si se svolením Karla IV. na místě tvrze nechal vybudovat nový, rozsáhlejší hrad, kterému dali jméno Borschengrün – tedy Borešova louka. Hrad byl dokončen nejpozději do roku 1380. Podnikavý vlastník jej však drží krátko: v roce 1392 jej prodal Zikmundu Hulerovi, který jej o tři roky později vyměnil s Hynkem Pluhem z Rabštejna za Orlík. Od roku 1398, kdy král Václav IV. Hynkovi povolil obnovit konkurenční Kynžvart, postupně Boršegrýn ztrácí svůj úkol. Přeměňuje se v manství pronajímané různým držitelům – objevují se jména jako Mikuláš Fras (1426–1437) či rytíř Valdenroder a Bedřich z Failče.

Konec hradu přichází v roce 1452. Kynžvartské panství v té době vlastní Jindřích II. z Plavna, který se válčí s Chebem. Na Boršegrýn dosadí svého hejtmana Hanuše Edlmana, ale pevnost neudrží – po týdenním obléhání a ostřelování děly je hrad dobyt a pobořen.

Stavební dispozice byla složitá. Hrad sestával ze dvou částí oddělených šíjovým příkopem: z předhradí na jihu, chráněného valem a příkopem, a vlastního jádra. To mělo přibližně trojúhelníkový půdorys a bylo obehnano hradbou. Uvnitř stál mohutný donjon a další stavby. Podle kresby ruiny z roku 1683 rekonstruoval hrad archaeology August Sedláček. Zajímavé je, že zhruba sto let po zničení si přestali pamětníci pamatovat, kde hrad stál, i když jeho zbytky ještě fyzicky existovaly. Teprve roku 1846 byla pozůstatka zdiva využita k stavbě hospodářského dvora v bezprostřední blízkosti. Archeologický průzkum z let 1980–1982, provedený chebským muzeem, sondami ověřil existenci věže o rozměrech deset metrů na deset metrů se stěnami tlustými dva metry. Boční věže, které namaloval Sedláček, se nepotvrdily.

Bezpečnost hradu zajišťoval nejen obvodová zeď, ale také rybník na západní straně a příkop vytesaný ve skále na straně jižní. K místu hradu se lze dostat po silnici, která spojuje Úbočí s Dolním Žandovem, nebo po modře značené turistické trase vedoucí z Podlesí do Dolního Žandova, která tuto silnici kopíruje.