Příběh: kostel svatého Mikuláše v Bílém Kostele nad Nisou

Bylo to v pondělí ráno, kdy Jan Zelenka, truhlář z Bílého Kostela nad Nisou, se probudil podle pocitu, který nikdy nemohl popsat. Zima už byla silná a cizí ticho všeobecného přátelského koutku proniklo jeho místnost. Jeho myšlenky byly temné jako noc venku, otřesené ztrátou nevěsty. Když se díval na svůj stuhový tesařský nástroj na stole před postelí, pocítil lehký tah vzduchu, který mohl být větrem, ať už skutečným nebo pouze fantazií.

Bez zvuku se vybavil, jak byl v kostele svatého Mikuláše jen nedávno, stále hledající úlevu od svých myšlenek. Zelenka si pamatoval, že jako dítě často přicházelo do chrámu s rodiči a potichu se uklonilo hlavou nad jeho zastaralými složkami, které mu připomínaly jinou dobu. Tento ráno se však rozhodl navštívit kostel znovu, vyhledávajíc něco neviditelného v samotě svých myšlenek.

Když se otočil z ulice směrem k chrámu, cítil úzký chlad vzduchu. Jeho nohy ho odvedly sám, jako by je nesly jemná ruka, kterou nemohl vidět, ani pocítit. Přistoupil na vrchol návrší, kde se kostel vypínal nad místností, bledě světlý ve světle slunečního zlomku. Jeho okna vykazovala široké, segmentově obloukové formy, obklopené profilovaným pískovcovým rámem.

Při vchodu do kostela se zastavil a pochybil. Náhle bylo ticho všepronikající, jako kdyby vesnice nějak už odpočívala. Jeho oko upadl na barokní baldachýn nad oltářem. Kus malby zobrazoval svatého Mikuláše, jeho hlava byla v tichu osvětlena záhybem slunečního paprsku, který se silně dotkl obličeje obrazu. Zelenka se cítil přitahován k němu, jako by to byl signál — něco, co mělo být viděno jen tehdy.

Zatímco se díval na zobrazený svatého Mikuláše, nevyslovil hlas, ale přišel. Nezazněl uvnitř kostela, ale v jeho mysli — hluboce a pravdivě. „Nebeť se postará o tě," znělo jako zpěv někoho velmi blízkého. Toto slovo ho oslovilo s nadšením, které nikdy předtím nezažil v kostele.

Obávaný a pohnutý se začal ptát, zda je to jeho vlastní mysl zmatená v lítosti a touze, nebo něco božského. Zatímco stál tam u oltáře, pocítil své srdce vibrované novou nadějí — cítit to bylo jako teplo prvního slunečního paprsku po dlouhých mrazivých dnech.

Pak se vzdálil od oltáře, jemným krokem procházel podlahou kostela. Když to udělal, pocítil slabou vibraci pod nohami — jako by neviditelné vlákno propojilo časové období. Jeho pohled upadl na starý gotický sloup u fontány, který zůstal téměř nepozorovaný ve své dávné chuti. Uvědomil si okamžitou spojitost mezi minulostí a přítomností.

I když se vrátil do místnosti, pocit z kostela ho doprovázel. Nebyl to jen architektonický poklad vyzdobený bohatstvím dějin; byl to místo, kam přicházely životy na nové začátky a kde se ukryté tajemství prolínala s každodenností. A i když nebylo jasné, zda skutečně něco nadpřirozeného přišlo k němu v kostele svatého Mikuláše, jedno bylo jasné: nikdy se to místo nevyzdvihne z jeho mysli.

Zelenka znovu zkoušel svůj truhlářský nástroj a při tom si uvědomil změnu v síle svých rukou. Přemítal, jestli by to nebyla pouhá iluze. Avšak překvapivě se dozvěděl o nové obchodní záměru a okamžitě začal znovu dýchat naději.

Od té doby, kdy jeho nohy převrátily běžné časové pásma kostela svatého Mikuláše v Bílém Kostele nad Nisou, lidé mluvili o tomto zázraku. Ačkoliv nikdo nevěděl, jestli to bylo skutečné zasahování duchů nebo pouhá náhoda, někteří přicházeli znovu — hledat vlastní odpovědi, stejně jako Jan Zelenka. Abychom řekli, co se stalo, musíme najít víru v nevysvětlitelné. Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.