Příběh: Žďár nad Sázavou
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že na dalekém konci klášterního chodníku leží otevřený starožitný rukopis, jeho původní místo u sv. Ambrože již přesazené k nejmenovaným knihám v hlubinách sakristie. Vzdálený hlas kostelního zvonu rozproudil vzduch, a místnost byla zaplavena světlem se snoubícím s modravými stíny na kameny. Martinov ucho vycvičené ke klidu mnichovských činů nyní vibrovalo tónem nezvyklého zvuku, který ho naladil do úzkostnějších rejstříků.
Odešel k pultu v jeho komnatě s přemítaním o tom, co by to mohlo být. Jeho ruční práce z něho udělaly ostrovtipného a trpělivého klášterníka — ne pro svatost knihoven, ale pro tajemství mezi řádky. Chtěl už od chlapických let znát jiný svět než tento úkryt oddanosti a modlitby. Vše v něm křičelo, aby se podíval.
Zavolal sestru Annu, jejíž hluboké oči měly tendenci zhloubit každý pohled, který na ni upustil. Když ji vybídl prozkoumat rukopis u sv. Ambrože, podala mu však ruku k pokojnému odmítnutí — „Ne, Martin. Nepůjde.“ Náznak váhavosti se objevil na její tváři.
Martin si všiml boje mezi vírou a neklidem v jejím hlasu, ale přesto pokračoval. Uvnitř něhoho ruka přetvrdila sázku — co by to mohlo být? Žeby se v tom skrývalo pravidlo víry, které mu ještě nepřipadalo na mysl, nebo možná zpráva, jakou ani svatí rodiče nikdy neuzpovídali?
Sestra Anna čekala vedle něj, její postoj tichý a pevný. V tu chvíli se vrátil klidný zvon, jeho rezonance opět vnikla do místnosti, jako by snažila usmířit Martinovy předsudky o duchovní cestě.
„Co kdybychom to nezvedli?“ navrhl konečně. Jeho slova zněla pevná, a on se podíval na Annu v hledání souhlasu. Její hlava se začala pokyvovat.
„Můžeš být spravedlivý k sobě i mně, Martin. Řekni mi proč.“
Martin vzal si čas, poté jak byla slova utajena v rámci svých myšlenek. „Je to neklidný duch — tenhle rukopis se zdá být jeho domovem.“ Řekl to vážně, aniž by znal odpověď na to, co znamenalo.
Anna přikyvila hlavou. „Příbuznost mezi knihami a duchem se může lišit. Ale někdy musíme své touhy poznání zkrotit, abychom nezpůsobili ničivý úder na to, co víme.“ Její slova byla plná zdravého rozumu.
Poté, co Martin vrátil rukopis do jeho původního místa, následovaly ho zvony k úsvitu modlitby. Jako však se znovu otočil ke své práci, cítil přítomnost nebo začátek něčeho — což bylo více než pouhý duch.
Tajemství rukopisu zůstalo nedotknuté a tichou částí kláštera. Martin věděl, že jeho cesta k poznání nikdy nebude uzavřena, ale za cenu své duše by to nesplnilo. Bylo mu známé, že některé pravdy jsou určeny ke zkoumání pouze těmi, kteří si mohou dovolit o tom přemýšlet, aniž by ztratili svou duši.
A tak se Martin vrátil ke svému životu v klidu a poslušnosti, nežil ale s tímto znalostním zázrakem na dně duše — něco co, i kdyby bylo pohřbeno pod stovkami let, nikdo nedovedl vyvést do světla. Co to vlastně říkal ten rukopis? Zůstalo tajemstvím zakrytým za závojem času a víry.