Příběh: Kostel svatého Jakuba Většího v Horní Libchavě
Bylo to v pondělí ráno, kdy Kryštof z Hrubého stál na úzkém kamenném schodišti vedle kostela svatého Jakuba Většího. Jeho ruce se třásly pod náročným váhou cizích hříchů, které mu přinášel obrovský zvon. Hlasitý tón pronikal tmavou atmosférou hornolibchavských ulic, zatímco první paprsky slunce se vydělávaly skrz mlhy a potkaly šedivé střechy kostela.
Kryštof byl duchovním kazatelem, jehož srdce se pustilo do boje mezi vírou a pochybností. V noci předtím ho napadla myšlenka, že snad všechna slova, která pronáší, jsou prázdná rétorika bez skutečného ohně. Když zvonil na modlitbu, cítil, jak ten druhý hlas jeho srdce stená, že je připraven opustit svůj úřad.
Zvonění se tichlo a Kryštof poslouchal nesčetné kroky vzdáleného chodby kostela. Tady, ve tmavých uličkách Horní Libchavy, byla každá silná vůně zvýrazněna mokrými travami a dřevem nově postaveného kostela. Nastala tu klidná doba před slunečním vzestupem, kdy se člověk cítil zranitelný jako nikdy jindy.
Však bylo v tomto chvíli něco nesrovnatelného — nezřejmé sténání, které se objevilo v dáli. Kryštof si zakroutil hlavou, snažil se to přičíst mýtu o hlasu svatého Jakuba Většího, ale jeho ruce začaly třásti nekontrolovatelněji. Když zvedl závistivé pohledy na kostel, jeho okno se náhle otevřelo a dovnitř vniklo světlo, které bylo jasné i přes počervenání rána.
Zaskočil. Když se díval nahoru, viděl na stěnách kostela poloviční obraz — skrytý pod vrstvami času, kresba svatého Jakuba Většího s tváří vytvořenou z několika nekonečných linií. Své oko nemohl věřit, ale přítomnost tohoto obrazu byla tak nápadná a přitažlivá, že se jeho srdce zarazilo.
Kryštof sklonil hlavu, osvícený nejasnou radostí. "Nechci jen mluvit, ale chci vidět," pronesl tiše, jako by ho otec z doby barokní slyšel. Jeho slova se zarazila ve vzduchu a pak se ztratila v dálce kostela.
Dny se přitom nesouvisle střídaly a Kryštof pokračoval ve své práci jako kazatel, ale s novým zájmem — jakoby byl na cestě odhalování toho tajemství, které ho dosud unikalo. Často se představoval kostel, jeho obraz a tu nesmyslnou radost.
Za mnoho let se doznávaly změny v Horní Libchavě i ve vlastním nitru Kryštofa. V roce 1812 byl navíc prodloužen vestibulem, novým prostorem kostela, a tím se otevřelo další možnosti pro návštěvníky a modlitebníky.
Když nyní zvonil na modlitbu, všichni tam byli — od starých duchovenstva až po mladé dívčiny. A když začal přednášet o svatém Jakubovi Větším, jeho slova se prolínala s úsměvem, který si nemohl zamlčet.
Večer v roce 1937 byl Kryštof už starší a méně nervózní. Zařezal v kostele důkladnou diskusi o tajemstvích života, což vedlo k tomu, že se mezi přítomnostmi ozval hluboký zájem. Přišel došlý muž a ukázal na kostelní podlahu — prý tam leží Josef Vraný, politik věnovaný svému úkolu.
Kryštof se díval na něj s úctou. "Každý má svůj osud," řekl muž a vyprávěl o tajemných událostech, které jej přivedly do kostela a jak jej vedení vedlo k tomu neuvěřitelnému zjištění.
Po mnoha letech se Kryštof vrátil na to místo, kde to vše začalo. Znovu tam stál na schodišti s hlasitým zvonem a znovu viděl obraz svatého Jakuba Většího. Toto tajemství se nikdy nespojilo, ale jeho vliv se rozprostiral po Horní Libchavě.
Nikdo nikdy opravdu neznal přesný původ této zázračné události. Lidé do kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, abyste si užili chvíli u všeho toho nevysvětlitelného. A když se podívají na obraz svatého Jakuba Většího, nepochybně si připomenou, že i jejich životy jsou plné záhad a možností, kterých nikdo neví.