Příběh: kostel svatého Jana Křtitele (Kurdějov)

Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho duch je roztrhaný jako koberec vytržený ze svých uhlů. Oslabený a plný žalosti stál na chodníku vedoucím před gotickými branami kostela svatého Jana Křtitele, jejichž vysoké válcovité hranolky se mísily s modravým nebem. Pod jeho nohama zpívali kameny starobylé pověsti a utajené tajemství, nyní ale neposlouchal; jeho mysl byla plná vzpomínek na poslední slova Eleny.

Pohřebnice Eleny zasahovala do každého koutku tohoto místa. Byla mladou paní se silným srdcem, jejímž rytmem bylo slavit život v rozsáhlých polích Kurdějova. Kostel, který kdysi zdál být jen zázračným svědkem jejich lásky, teď vypadá jako hrobka jejich nevyslovitelné bolesti.

Když se Martin přiblížil k bráně, vzduch se zmrazil a ozvala se mu tiše melodická zpěvnost varhanních zvucí. Zavřel oči; hledal útěchu ve vlastním nesoucítícím srdci. Vizualizoval si Elenin rty, které vždy znaly, jak vyvolat jeho smích, a její oko, plné radosti i bázně při divokých průvodech pod širým nebem.

Zvedl oči, když něco neobyčejně teplého proskákalo z kostela. Světlo se zachytily stříbrné vlny vzduchu, které jeho obličej obklopovaly jako láskyplná ochrana; byl to ten samý svit, kde kdysi Eleně s hrdostí ukázal zlaté perly jejich mládí.

Vstoupil do kostela a jeho stopy se dotkly netkaných oblouků v lodi, které rezonovaly s hlubokým, neslyšitelným hlasem. Tam, uprostřed místnosti, kde zvonice jako strážce dívala na všechno kolem, začal cítit jakousi přítomnost — jistě nebyla to nuda ani hluchota kostela, ale živý pocit, který se prolínal s každým dýcháním. Nebylo mu jasné, zda to byl hlas Eleny, či její duše, která ještě mluvila skrze kameny a střechu.

Martin stál na okraji chóru, kde se zdálo, že samotný vzduch trpělivě čekal. Ztichlý v zrcadle svého vnitřního chaosu, podíval se nahoru do vyvýšených oken a zhlédnutím na nesmrtelnou báseň přírody — mokré střepy jeho ducha se začaly smršťovat k útěše.

V tomto okamžiku, uprostřed svatého klidu kostela, slyšel něco neuvěřitelného. Zvuk byl tak jemný a přesto pronikavý, že ho uváděl do středu sebe sama — jako dech z minulosti. Cítil jakoby slova na jeho uších: "Nech nám být svědky tvého pokání." Ale Martin věděl, že nikdo nebyl ve kostele s ním.

Vrátil se do současnosti, když se začaly rozptýlovat mraky a slunce se prosazovalo přes válcovité hranolky. Zavřel oči ještě jednou, jako by ho to zavádělo zpět do minulosti nebo směrem k nějaké skryté pravdě.

Vrátil se k dveřím a jeho ruka se neprojevila, jakoby byl udržován v poutích tohoto místa. Pohled dovnitř zjistil, že kostel stále tichým přitažlivostem odolával a nabízel odpovědi nejen jeho tělu, ale i jeho duši.

Martin vystoupil z toho místa s novou nadějí — nikdo nemohl říci, kde se jejich duchovní cesta učinila zázrakem. Ale někdy poté se ozvalo: "Vědět se to dnes nedá." A lidé do toho kostela chodili dodnes — a někteří přicházeli znovu, hledajíce nebo jen chtíce být slyšeni.