Příběh: Kostel svatého Mikuláše v Brništi

Bylo to v pondělí ráno, kdy Mikuláš z Brniště, tajemný mistr střepených rytin a pecevých měst, se probudil s pocitem nesnesitelné tíže na svém hrudi. Kostel svatého Mikuláše vznikal už za jeho oken, ale jeho novější barokní tvary nebyly příčinou jeho trýzně; bylo něco staršího a hlubšího, co ho svázalo. Vyprchnuv z lože s rukama na prsou, Mikuláš prošel si úzké uličky do kostelní dvorce, kde věž obzvláště jasně odrážela sluneční paprsky.

Vnitřek náměstí byl tiše svědřící. Země se mrazivým chladem dotkla jeho nohou, ale hlouběji ve stínu věže Mikuláš cítil teplou vůni z kostelního kamene — čichal tu přítomnost dřeva a prachu tisícileté starosti. Když se blížil k bráně, jejího stojanu ozdobenému Lichtenštejnským erbem, cítil pod nohama neobyčejnou teplotu. Hned poté, co překročil vchod, se náhle rozléhal zvuk — ten chvějivý zvonový klep, který byl pravděpodobně posledním úkolem kostelových zvonů, jejichž hlasy byly snídaní války.

Slova nedošla na jeho rtu. Jeho oči špatně vnímaly, přesto s vnitřním viděním poznal, jak se k nim nesl zvuk od zázračného „knobu“ na věži — zvuk starého zvonu, který vytrval jako poslední činatel bojů minulosti. Byla to hudba jeho předků nebo skutečná hlas Boží? Zadumalý Mikuláš se zaklepal o betonovou zdi kostela, věřící, že stín nějakého svatého uklidní jeho duši.

Beztoho byl neuvěřitelným okamžikem, kdy se na straně oltáře objevila stínová postava — s tváří tak pravdivou jako ta původní věže před bouřemi. Postava se k němu naklonila a řekla: „Mikuláše, tvé přání je slyšeno.“ Připravený k útěku nebo k projevu své víry Mikuláš zůstal stát jako zkamenělý; bylo mu jasné, že to nemohlo být pouze náhoda.

Mikuláš znovu odvrátil pohled ke dveřím kostela a v tom okamžiku se před ním zjevil svetelový paprsek. Nikdo nebyl kdekoli vidět, ale ve vnitrozemí kostelního prostoru Mikuláš pochopil to, co nemohl vyslovit — že se může vrátit k starým hodnotám a znovu najít sám sebe. Cítil se jako byl unesen něčím nezodpovědným a přesto jasné.

Odcházeje od kostela, Mikuláš cítil, jak toho rána vzduch v Brniště zněl jinak — otevřený jako tajemství neskončené pověsti. A když se za ním zavírala brána, nebylo mu rozhodnuto, jestli to byla náhoda, osud, či Boží signál, který ho zavedl přes tisíciletou cestu až do této chvíle. Nicméně věděl, že svatý Mikuláš se stalo více než pouhým místem — nyní bylo to místo jeho zázraku.