Příběh: Sirotčí hrádek
Bylo to na nadvýšenině, kde oblačné nebe ztrácelo své tmu ve slunečním ranním osvícení. Martin, sluha klentnických pastvin, se objevil mezi rozkládanými stěnami Sirotčího hrádku s horkou vodou pro pána, který tam nyní nebyl. Otočil se, aby si svlékl boty, a zaletěl dovnitř zvuk skřivánka — ten nejostřejší zvuk jara. Každá vlna zvonění rozpršila mraky závisti kolem jeho duše, protože tu bylo tak vzduchoplno a klidné, kde kdysi šeptal život.
Na okamžik se uchopil za černé dřevěné rámy oken v trhlinách bílého kamene; tyto gotické konstrukce stále svítily tím přizpůsobivým způsobem, který si uvědomoval jen oni. Větve listnatých keřů vnikly do oken jako pokorní prositelé, oslavující svou moc nad lidskými konstrukcemi.
Když se ohlížel kolem, uviděl na schodech sotva zaznamenaný stopu nohy. Představoval si však nebojácné kroky pána Ditrichštejna, který kdysi sloužil na klentnickém hradě svého přítele. Zemědělským letům se říkalo, že pan Ditrichštejn musel v tom místě zastavit a zamyšleně pohledět do prachu — zmatený vlastními rozhodnutími, která byla křehká jako kamenné hrady kolem něj.
Zvuky jarního přiblížení se promítly skrz opuštěné stěny, když zvýšený vítr foukl. Martin se vydal hlouběji do tichých dvořů, kam bylo vidět zbytky paláce s jeho rozbitými vchody a otevřeným pruhem oblohy uprostřed klenby — jako ruka otevírající se ke slunci. Páchlo suchým trním, které bylo zdejší krajinou vládnout.
Tam v dálce stál už dlouho nehlédaný hradby a si pamatoval poslední návštěvu pánů Lichtenštejnů. Připomnělo mu se, jak paní z Lichtenštejna plakala nad poklesem hradu, její oči plné slzami v této samé dvoře, kde se kdysi slyšel smích a veselá píseň. „Neopustíme sirotce," řekla tiše — slova, která větru vybledla.
Martin zastavil u rozbitého okna, které dalo do vidění klentnickou dolinu. Pod ním se zdvihaly Pavlovské hory, jejichž příkré tvary byly obklopeny mlhovitými výšinami. Jeho mysl šplhal po vzdálených cestách — kde jeho děti jednou běžely za ním pod zeleným nebem, a kde se zdálo, že nebyl nikdo opuštěn.
Zamyšlení bylo přerušeno odleskem vzdáleného zvuku — tóny kopyta koně přicházely volnými průměrnými kroky. Zatímco si hlavu nasadil, podivné pocit naplnil jeho srdce; jakoby hradem stále ovládaly ty, kteří tam kdysi vládli.
A pak se objevil — stařec s dlouhými vlasy a vlastním tajemstvím kolem zavěšených rukou. Jmenoval se Čičos, jehož černé oči svítily jako žáry po celou dobu. „Víš co?" řekl šeptem, který mohl slyšet pouze větry ztraceného hradu. Martin zůstal bez slov — přece byla tato historie zasazená hluboko do jeho mysli jako kdysi žili tu ti, kdo si vyprávěli příběhy o časech starých.
Čičos podíval na hrad a jeho tvář se změnila v smuteční úsměv. „Pak zůstala pouze historie," řekl s plavým hláskem, jako by mluvil spíše pro sebe než pro Martina. A pak se otočil a zmizel mezi stínůmi — jeho postava rozplynula se ve větru, který odváděl zbytky hradu k dálce.
Martin stál tam chvíli, čekajíc na další slova. Ale tu nebylo nic. Pouze ticho — tak hluboké a nesmírné, že si uvědomil, jak tichý byl svět bez všech těch hlasů.
Když se vrátil dolů do klentnických údolí, kde zůstali lidé s nadějemi a neúprosnými realitami země, Martin si uvědomil tolik. Hrad byl pouhým stínem minulosti — ale ti, kdo ho kdysi obývali, zůstali v paměti, jak se říká o sklepeních historie, kam čas nikdy nedostane.
Dnes z toho zbývají jen kameny. Ale kameny pamatují víc než lidé.