Příběh: kostel Nejsvětější Trojice (Liboc)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho obvyklý pohled na kostel Nejsvětější Trojice byl náhle oplétán mžikem neznámého světla. V Libocu se právě probouzelo, ale v tomto okamžiku ještě nikdo jiný nesmířil s úsměvností nového dne. Jak se otočil zrakem k temným zdám kostela, cítil chladnou teplotu, která mu zastavila dech — jako by mu něco vylínilo tajemství, které nikdy neznal.
Martinova noha neodhodlala od země. Stál u klenby kostela, jehož novogotické oblouky se rozšířily do výšek, vystraňujícího ho svým hrozivým pokrýváním temnoty. A přesto... zde byla tenká nýtka růžově obarveného světla, jakoby se chtěla vniknout do jeho duše a promluvit bez slova.
V té době Martinova duše válela války. Nesnesitelné břemeno viny ho tížilo, protože důvěra, kterou kdysi měl, byla pošlapána při nejednání, které se nyní ukázalo jako zradní krok proti svým bližním. Zemřela na nemoc žena jeho bratra, a ona věděla — mohl ji zachránit.
A teď, stojíc tady u kostela, se setkal s neslyšeným hláskem, jako by kdo zpíval na pomezí hlasu. Bylo to tam za vysokými okny nebo jen ve vzduchu kolem, ale Martin měl pocit, že tenhle hlas znal nesčetné bolesti a dával odpovědi na otázky, které nikdy předtím nemohl položit.
Přemítáním ztratil smysl pro vzdálenost mezi sebou a kostelem. Zdálo se mu, že každý kámen tohoto chrámu ho pozval k osvícení svědomí nebo možná k odpustku, pokud by se dovolil vstoupit uvnitř. Ale především mu způsobil strach.
Kdykoliv byl blízko kostela, Martin často přemýšlel o Josefovi Václavu Sandnerovi z Valtéřova, který tuto památku podpořil svou vůlí. Ale teď si uvědomoval, že byla to jeho vůle, která ještě nyní pronásleduje i jeho duchovní hledání.
Jak se jen zasevřel do této chvíle, začalo se mu zdát, že ten neslyšitelný hlas mluví přímo k němu. „Co tě tíží, synu?“ ptal se a Martin neodpovídal. Tento dotaz byl jako plamen ve tmě — vyzýval ho, aby vzpomněl.
V tom okamžiku se světlo stále více rozšířilo, otevíralo záhadu mezi ním a kostelem. Martin cítil úlevu, jako by mu byla odložena odpovědnost za to, co ještě nepodstoupil, a s tím i možnost navázat nový počátek.
Když se nakonec rozhodl pohnout, všiml si v cizí podobnosti mezi tímto okamžikem a dávnou minulostí — kdy kardinál Schönborn kázal o svědomí, které nikdo nepozná. Martinovi se zdálo, že právě ona slova znovu zaznívala jako odpověď na jeho nevyřčenou otázku.
A i když se mu nesetkání s tím neznámým světlem a hlasem nemohlo připsat žádnému vysvětlení, byl si jist: tohle místo mu něco slibovalo. Nikdo by se nedokázal domyslet, co přesně, ale když opustil kostel a zrakem sledoval jeho výšky, cítil, že ještě jednou musí znovu navštívit tuto podivuhodnou stavbu — neboť i nyní se mu zdálo, že tam ještě mnoho hlasů čeká na odpověď. Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.