Příběh: Kostel svatého Jakuba Většího v Kounicích

Bylo to večer nádechem zimy, kdy Jakubina noha upadla do krůpěje slz na chladném pódiu kostela svatého Jakuba Většího. Její oči se vyděšeně zkoumaly střechový švah, kde starý kamenný zábradlí zdánlivě čekalo na něco neodmyslitelného. Hluk městských ulic, který běžel kolem hradu a kostela, se proměnil v přitulnou hudbu — jakoby slyšet jenom tolik tichem, když srdce zastavilo.

V té chvíli, kdy si Jakubina snažila sotva vzpomenout na slova svého milence, který ji opustil bez ohledu na její slzy a prosby, dojala slabá hlasitost. Nebylo to to zvonění kostelních hodinek — spíše jemný, tajemný znělák, kdo se zdál přicházet nejen skrze střechový švah, ale i skrz vlastní srdce Jakubiny. Hlas byl jako průzračný potůček skáče po kamenech — zpochybněný a přitom odhodlaný.

Jakubina se chopila kamenitého stojanu, její dýchání bylo těžké. Před ní se rozplynul dojem, že nevidí pouze starobylou mramorovou stěnu; viděla obličej, jehož výraz křesťanská báseň napsala dávno před jejím životem. Nebylo to tělesné podoby — spíše skladba z kamene a starých slov. Hlava s tváří plnou střídavého světla a stínu, jako by se zde uvnitř kostela promítaly vlastní myšlenky Janovců z Kounic.

Jakubina uvědomila si zapach prachu a starobylosti, který ji okouzlil. V tom okamžiku její bolest — hluboká jako temnota kostela bez světla — se proměnila ve vnitřní otevření. Co zažila, bylo něco neobyčejného, tajemného, jak by to kdysi vyjádřil ten umělec Brokoff: jako zlatý paprsek věčné moudrosti.

Hlas se stával příjemnějším, jenž nyní Jakubinu dovedl k srdci kostela. Otočila se a podle náznaku smyslů zavítala před gotickou oltářní skupinu. Kdyby si byla věděla, že tu stojí u obrazové práce — možná Brokoffovy ruky — Jakubina by mohla vysvětlit důvod svého přitažlivého pocitu. V tom okamžiku si uvědomila, že se nikdy nestýskala tak hluboce na to, co ztratila.

Na rozdíl od starobylých organů Schiffnerových, jejichž tóny byly zvukem času, nebyla jistá původem tohoto hlasu. Byl to šepot ducha anebo jen příroda ztělesněná v mramoru? Jakubina se začala ptát, co znamenalo žít podle tajemství, jež zde našla. Zůstala stát — uprostřed kostela a uprostřed nespočetných starobylých příběhů.

Později se dozvěděla, že ten den byl ve dnech, kdy byly zaznamenány první zmínky kostela v Kouřimi. Bylo to něco víc než pouhé náhodné setkání — zdá se, že historie sama na ni čekala.

Zatímco si u kostelních oken zavoněla vůně suchého dřeva a koberců odpočívajících ve stínových rohu, Jakubina zvolila nejenom přijmout tajemství. Vzdala se svých pochybností jako kostelní oblohy všechny hvězdy, když den zapadá.

Daleko za hradbami města odcházela Jakubina s myšlenkou: zda byli její starověcí patroni Zdeněk a Jan vědomi toho, že tady, pod gotickými střechami a barokními štuky, se může odehrát co nevysvětlitelné? Nebyla příliš si jistá — ale bylo jasné, že někdy, když slyšíme hlas z minulosti, je to jako poznat část sebe samých, kterou jsme zapomněli.

Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.