Příběh: kostel svatého Jana Křtitele (Urbanov)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Jindřich z Hradce se probudil s pocitem tíže, který mu nechtěně roztrhl duši jako praskliny na střeše starého kostela. Jeho pokoje směřovala skrz okno přímo k vrcholu kopce a byl tak blízko kostela svatého Jana Křtitele, že jeho chrámová hvězda se zdála stínit jeho postel. Nikdy před tím Jindřich neměl pocit takové bezvýstupné beznaděje; cítil se ztracený mezi povinnostmi a hříchy, které ho tížily svou neúnosnou váhou. V dnešním dni měl jít do kostela a počkat na modlitební hodinu předtím, než se vrátí do Hradce pro důležitý jednání.
Když šel k chrámu, cesta ho unavila stejně jako vítr v noci, kdy se jeho srdce rozštěpilo při zvuku vzdálených třeskotů ohně. Kostel stál na svém pahorku, věže a gotické okna odrážely slunce jako dlouhý minulý život plný zisků a ztrát. Jak se Jindřich blížil ke dveřím kostela, pocit tepla přes jeho šaty vytvořený úsvitem ho uvolnil.
Dveře byly otevřené — neboť kostel zůstával otevřený celou noc pro ty, kteří hledali odpustek. Jindřich se přibližoval opatrně, jeho kroky tiše zněly na kamenném nábřeží. Slunce záblesklo skrz okno gotického presbytáře a oslňující paprsek světla se zdál být připraveným vítáním. Jako by kostel chtěl, aby věděl, že nyní je jeho čas.
Nakonec zašel dovnitř a postavil se uprostřed chrámu, kde přežité zbytky svatyně vykazovaly rysy, které ztělesňovaly století. Vůně starého dřeva a kadidla byla v každém úhlu, vzpomínající na mnoho modliteb a slz. Povětrnostní změna vytvořila chladný vítr, který se valil mezi sloupy, jakoby chtěl Jindřicha dovedené k nejhlubšímu já.
Když zvedl oči ke svatyni, přestal dýchat. Příliš jemným tónem se ozvalo hudba — zvuky cithary, kterou nikdo hned nemohl vidět. Nota po notě vzlétla nad ním a skrz stropy, slyšíte-li si ji správně, mohla přinést svatost zcela do jeho těla. Jindřich se zamýšlel — bylo to hudba jen představivosti? Nebo byla to hlas většího než on, prosící o odpustek?
Nakonec si vzpomněl na své dítě, které zemřelo mnoho let předtím. Mladý a plný nadějí — jeho utrpení bylo vždycky jako kouř, který ho obklopil ve snech. A nyní, jak se tento nevysvětlitelný zpěv rozléhal po chrámových stěnách, Jindřich cítil, že jeho duše byla čerpáním k úlevě a slzami k odpuštění.
Zatímco byl ještě v tomto podivné stavu sebereflexe, zaslechl ozvěnu svého jména. Otočil se jen na okamžik a uvědomil si státi před sebou mladíka — takového, jakým byl, když měl dítě. Mladík mu ruku položil do své, a v tom neúplném okamžiku se Jindřich cítil propuštěn.
„Začni znovu," řekl mladý muž s úsměvem, jeho hlas byl jako ten starodávný zpěv — tišší než přísaha a mocnější než hrom. S tímto slovem Jindřich cítil, jak se všechny jeho břemeny propadají; světlo kolem něho zdálo se být vícerozbarvené a slunce vyzařovalo jasněji než kdy.
Jak se vracel z kostela, cesta ztratila svou tíhu. Nyní ví, že to bylo přítomností všeho možného — neboť některé okamžiky jsou tajemstvími, která se nedají objasnit. Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, aby chtěli najít stejnou odpustku, kterou jeho srdce objevilo pod tím střechou plnou slunečních paprsků.