Příběh: Klášter premonstrátů
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho celý svět byl ohrožen náhle. Připravený na den učení, otevřel s hrůzou okna svého úkrytu v klášterech premonstrátů ve Žatci a zaznamenal šepoty přicházející z města. Vítr nesl nejen chladný vzduch, ale i tajemné ozvěny hovorů, které se snížily až na stín. Byla to vůně sušeného papíru smíchaná s rezavým zápachem starých dřevěných konstrukcí kláštera, co mu připomněla zmizení.
V té době Martin, mladší mnich ze Strahovské prefektury, chtěl pouze svou vzdělanost rozšířit. Ale dnes zastavilo jeho myšlenky záhadné objevení, které ho očekávalo ve skrytém koutě knihovny — starý rukopis zakrytý prachem a zapomenutostí. Jeho oko se utkvělo na nápisu, jehož znaky byly tak staré jako časy samotného Žatce.
„Zdravím tebe, Martine,“ šeptala vzdálená hlasitost, což přivedlo krví v jeho žilách. Měl pocit, že tato zvuková stopa byla nějak svázána s tím rukopisem. Byl to hlas jeho mentora, který zemřel před několika měsíci pod záhadnými okolnostmi — hlas, který znal pouze on a jeho učitel.
Martin se snažil být vyvážený, ale každé stisknutí stránky mu připomínalo nejen staré pověsti o zakázaných poznatcích, ale i touhu nerozluštitelnou. Jeho prsty se dotkly papíru s bolestným potem studu a touhy — tuhle knihu mohl číst jenom tehdy, kdyby překonal svou vlastní víru.
Před ním otevřela stránka, na které se plísnily znamení bez odpovědí. Jeho duše byla ponořena do ticha kláštera — mimo hledisko mnoha let trvajícího přístupu k vzdělání a duchovním učením. Ale zde, v hlubinách knihy, se cítil jako by stál na rozcestí neznámého světa.
Když byl jeho pohled ohromen slovy plné náboženských přísah a záhadných znaků, které mu vyvolaly pocit hrůzy a údivu, všiml si chrapotavého šumění okolí — zvuky prachu na střeše kláštera a slabý zvuk čerpadla. Tyto obyčejné zvuky se proměnily do symfonie, která naznačovala něco tajemství.
Rozhodl se číst dál, protože bylo neuvěřitelné, že si toto poznání mohl vymknout. Když jeho oči projely textem, pocítil jakoby mu někdo šeptal do ucha: „Co se tady děje, bylo předurčeno být ponecháno nesdělené.“
Ticho však nepřetrvalo dlouho; kroky na schodech kláštera označily blížící se dozorce. Martin znovu uzavřel knihu, jeho rty si připomínaly slova nějaké starobylé hymny. Rychle zasunul dokument zpět na svůj skrytý místo — ale než se uchránil v tichem koutě knihovny, jeho mysl byla již ovlivněna.
Když se dveře otvíraly a dohled dozorce se rozšířil napříč místnostmi, Martinova duše zůstala plápnoucí na úsvitu. Konec toho rána byl pro něj nevyjasněný — co v rukopise stálo a jaký úkol mu předkládal? Co byl tím hlasem, který mu řekl, aby to četl?
Bylo zjevné, že Martinova cesta byla nyní odloučena od všeho, co znal — pohlcen pocitem neodvratného osudu. Co bylo obsaženo v těchto stránkách, se nikdo nedověděl — rukopis, stejně jako jeho duše, zůstával zakrytý v mlze starých příběhů kláštera.