Příběh: železný most v Týně nad Vltavou

Bylo to ve středu večer, kdy se Katerina postavila na jednu z železných stran Železného mostu a dýšící vůně kalené vody spláchla její smysly. Měsíc osvětloval její tvář, připomínaje sluneční paprsky, které se bavily o jejím neobvyklém sňatku a následném odchodu v nedaleké vesnici. Měsíc byl svědkem tajemství a přísahy, kterou dala mladému Janužovi – muži, jehož oči byly tak stejně stříbrné jako zrcadlová voda pod mostem.

Januž se blížil ke konci mostu, kde kalený prach pokrýval hojné kameny. Sluneční paprsky, které se plazily mezi oblaky, osvětlovaly jeho tvář a zanechaly stíny, které mu padaly na tvář jako tajemství, jež si nesl uvnitř. Jeho krok byl nejistý, ale srdce ho vedlo přímo k Katerině, jakoby způsob, jak v tomto osudu najít útěchu.

Když se setkali uprostřed mostu, ani slovem nepotřebovali hovořit; jejich náklonnost byla silnější než jakákoli řeč. Katerina zavrtěla hlavou a ruce se jí podlely k Janužovým ramenům, cítíc jeho teplé dýchání v jejím krku. Měsíc svítil na nich, zachycujíc jejich postavy ve stínu mostu jako ztvárnění dobrodružství starých románů.

„Myslila jsem si, že už nikdy nevidím tvé oči," pronesla Katerina hlasem plným smutku a naděje. Z jejího hlasu vzešel tón zároveň žalostný i radostný, jako by osud byl tak neúprosný, že každé setkání pociťovali jako čin odvahy.

„Zapomni na sňatek," řekl Januž, když se její ruka mírně podlela jeho paži. Jeho hlas zněl pevný, ale ne bez touhy — touhy po něčem víc než pouhém soucitu.

Katerina zvedla oči k nebi a viděla měsíční paprsky, jak se prolamovávaly skrze mraky, stíníce oblohu temnotou. Jejich hlasy zněly jako hudba, která byla přizpůsobena pouze pro jejich dva srdce a vzdálené budoucnosti.

„Nevím co bude dál," řekla Katerina se stínem obav v očích. „Ale tohle není konec." Jak se jejich postavy táhly do temného oblaku, které se nyní pomalu přetahovalo po mostě, vzdávala svou minulost jako by odložila stín na dno Vltavy.

Nadšení jejich setkání se prolínalo s tajemstvím, jakoby každý krok podlela do neznámé země. Jak se vzdálili jeden od druhého, Katerina si všimla jiskry plující po vodě – bylo to jako přání, které se unáší.

„Most tu stojí stále," řekl Januž s úsměvem ve hlasu. „Ale ať už se setkali nebo se rozloučili, všechny jejich cesty zůstaly na tomto místě."

A tak přišel čas rozloučení. Když se oddálení náklonných postav rozptýlilo ve stínech mostu a kameny začaly znovu být pokryty kaleným prachem, zdálo se, že měsíc vyslouchal jejich tajemstvím. Ticho padlo na Železný most jako stín příběhu — neúplného a čekajícího na své konec.

Nikdo nikdy nepoznal, co se stalo dál, když se ruce Kateriny a Janužovy odpojily. Neboť i když most spojoval město s krajinou, neslyšel ani neviděl tajemství, která přešla pod jeho oblouky.

A tak Železný most stojí stále nad Vltavou, držíc v paměti setkání a rozloučení. Pro ty, kteří chodí po jeho železných pramenech, zůstává otevřeným tajemstvím — neboť ta dvě srdce si dala přísahu, kterou vody nikdy nepoznaly.