Příběh: Mikuláštíkovo fojtství
„Tady to je, v tomto dřevě je to vyřezáno, vidíte to přece!“ Jiřík Mikuláštík tasil prst k hornímu štítu nového domu, kde se v rýžování dřeva rýsal tvar čtyřlistu. Jeho hlas se třásl, ačkoli v rukou pevně svíral těžký klíč od dveří. Kolem nich vířil hustý mrazivý vzduch roku 1748, který pálil do plic a voněl po čerstvě řezaném smrku a dýmu z blízkých pecí.
Vedle něj stál muž, kterého nikdo v Jasenné neznal. Měl na sobě plášť z tmavého sukna, který pohlcoval světlo šedého dne, a oči, které se zdály vidět skrze zdi domu až do hloubi země. Cizinec nemluvil. Jen pomalu přejížděl prsty po hrubé roubance stěn a občas zastavil u ornamentálních malb, jež právě zaschly na okřídlí.
Jiřík byl hrdý. Postavil dům, který měl být pevností pro jeho děti a vnuky, domem s pavlačí, která se vzpírala nebi. Věnoval mu každou šindeli, každému tesařskému spoji. Chtěl, aby rodina Mikuláštíků měla místo, které jim nikdo nevezme, dar od hraběte, který se zvrátit nemohlo. Ale tento muž přišel s jinou zprávou.
„Víte, co je pod těmito kamennými základy, fojte?“ zeptal se cizinec poprvé. Hlas měl tichý, ale pronikavý jako ledová voda z potoka.
Jiřík se zasmál, ale byl to nervózní smích. „Kameny a hlína, nic víc. Pevné základy pro pevný dům.“
Cizinec se však neusmál. Pomalu přistoupil k kuželovité kukle na vrcholu domu a ukázal na letopočet 1748. „Tento dům není jen stěnou proti větru. Je to uzamčení. Váš předek, Jura, věděl, kde stavět. Vy jste jen postavil víko na něco, co by mělo zůstat v tichu. Ale ticho v těchto kopcích nikdy netrvá věčně.“
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hřmění ani pád stromu. Byl to rytmický, hluboký tlukot, který přicházel zespodu, z hloubi země, přímo pod nohama obou mužů. Země se mírně zachvěla, šindele na střeše zaklapaly a v tichu dvora bylo slyšet, jak se v jednom z rohů domu něco těžkého pohnulo, ačkoli v domě nebyl nikdo.
Jiřík ztuhl. Cítil, jak mu pod botami vibruje půda. „Co to je za nesmysl? To je jen vítr v údolí!“
„Vítr nebuší do země zevnitř,“ odpověvěl neznámý a jeho pohled se upjal do prázdna. „Postavili jste krásný dům, fojte. Ale pozor, až jednou přijdou ti, kteří budou chtít vzít všechno, co vám patří, nebudou hledat vaše stěny. Budou hledat to, co jste pod nimi nechtěně uvěznil. Ten, kdo vládne tichu pod fojtstvím, se jednou probudí a vyžádá si svou dani.“
Když se Jiřík otočil, aby mu mužy z vesnice pomohli ho vyhnat z dvora, byl cizinec pryč. Zmizel v hustém oparu, který náhle zaplavil zahradu, aniž by bylo slyšet jediné kroky v blátě.
Jiřík strávil zbytek života v obavě. Každý tlukot srdce, každý skřípot dřeva v noci mu připomínal ta slova. Nechal dům stát přesně takový, jaký byl, s pavlačí a šindely, jako by se bál, že jakákoliv změba v konstrukci by mohla uvolnit to, co spalo hluboko pod kamenným základem.
Rodina Mikuláštíků zde žila generace, bojovala o svůj majetek, ztratila ho a znovu získala. Ale staré pověsti, přepisované šeptem z otce na syna, mluví o tom, že v určité hodině, když mlha z Karpat stéká až k samotným prahům domu, se v základech znovu ozývá ten samý rytmický tlukot.
Kdo dnes přistoupí k těmto starým zďímám a přiloží ucho k dřevu, možná uslyší, že pod krásou barokního fojtství stále tluče srdce něčeho, co nemá jméno a stále čeká na svou chvíli.