Příběh: Tachov
Bylo to v pondělí ráno, kdy Bartoloměj z Gutštejnů zaznamenal, jak se jeho duše mísila s nepokojem a šumem zámeckých uliček. Hned za zlatým svitem svítily skrz hlohové květy v zahradě, jejichž vonný aroma pronikalo do každého koutku. Náhlá chuť slaného vzduchu se dotkla jeho úst — město bylo již na nohou.
Na okraji paláce stál Martina, dcera místního důvěrníka z Lobkoviců, jejíž oči třpytily jako modrý klenot. Zmítal se šatem a ruce jí držely listy, které mu poslala; prsty na nich náhle utkvěly a tváře se potkaly v plamenném svitu. „Můj Bohu," promluvil Bartoloměj ztichlým hlasem, „ještě nevěřím, že tohle mohu zažít."
„A já," odpověděla Martina, její dech zadržený ve chvíli blízkosti. „Jsi tady, Bartoloměji? Ačkoli všichni říkají, že rodiny jsou jako různé plameny — nesplnitedlné.“
„Ani ty," dodal on s úsměvem, „neboť mé srdce se nikdy nezotavilo od prvního dne, kdy tě spatřil."
Zvedl si pohled a objevil se v jejím — měkký svit oslnivého rána na tváři Martiny. Očima již rozpoznal všechny zvláštnosti v ní, které jej uchvacovaly od dne, kdy jevila účastnícím se slavnostního průvodu. Jejich pohled byl jakoby smlouvou — přestože mimo okny zámku ozývaly se vzdálené hlasy, zdálo se, že v těchto chvílích svět neexistoval.
„Znáš-li to," pokračovala Martina s pohnutím, „musíme zvážit moji situaci. Můj otec si přeje mít tebe daleko od sebe." Její rty tvořily slova, ale jejich smysl byl významně silnější než sama slova.
Bartoloměj se chvěl na nohou. „To vím," uznal. „Ale kdybych mohl ovládat osudy a moji přítomnost v tvých myšlenkách, pak bych tě neustále doprovázel." Jeho ruce se náhle napnuly kolem Martiny — její tep se střídavě zrychlil.
„Nechci, aby to bylo tak," řekla jemným hlasem. „Ale víš-li, co říkají?" V tu chvíli přitáhla větrem nečekané plameny — daleko za palácem vyrazil požár. Zvuk střel byl zaslechnut i zde a jejich srdce se stisklo v této nesmírné hrůze.
Bartoloměj si vzpomněl na svatbu, která se měla konat brzy — představa toho dne již plnila jeho mysl. Teď se chtělo pouze být s ní a chránit ji proti všem možným nebezpečím.
„Musíme se utéct," řekl rychle, ale upřeně pohlížel na Martu. „Nebo se ztratíme navždy."
Náhle jejich oči se rozdělily jemným kouzlem — smysly sestupovaly do místnosti jako vodopád, a oba se probudili ke skutečnosti. Své nevylíčitelné přání bylo zřejmé.
Martina mu podala ruku. „Pojď," řekla hlasem plným pevnosti. Jejich kroky se potkaly a směřovali pryč od ohnivého nebezpečí, jejich srdce jako oheň.
Abychom skončili: říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém růže, který tu nikdo nenašel.