Příběh: zámek Jenerálka
„Ustup, prosím tě, jinak nás oba vyhodí z brány!“
Klara sevřela prsty v krajkové manžetě tak pevně, až jí zbělely klouby. Stála v šeru chodby, kde se mísil pach včelího vosku a vlhkého kamene. Před ní stál Matěj, muž s očima barvy bouřkového nebe, který v tomto domě nesměl být ničím víc než tichým sloužícím. Jeho dlaně, hrubé od práce v zahradě, se chvěly, když se pokusil dotknout její tváře.
„Neodejdu, dokud mi neřekneš, že jsi s mnou,“ šeptal Matěj. Hlas mu zlomil chladný průvan, který pronikl skrze otevřené okno a rozviales Klary šaty.
Klara se prudce odvrátila k oknu. Za sklem se rozprostíral park, kde v dálce blikala světla Prahy. Zámek v té době dýchal přísností vojenského řádu; v každém koutě zdálo se, že číhá někdo z generálního štábu, kdo by jejich bláznost zachytil. Byla dcera muže, který rozhodoval o osudech pluků, zatímco Matěj byl jen stínem, který stříhal živoploty a čistil cesty.
„Můj otec už vybral muže z Vídně,“ vydechla Klara a její hlas zněl jako praskání tenkého ledu. „Přijíždí za měsíc. Pokud tě tady najdou, nebudou tě jen vyhodit. Budou tě trestat za drzost, kterou si dovolilš.“
Matěj se k ní přisunul. Cítila na něm vůni čerstvě posekané trávy a dýmu z krbů. Položil ruku na studenou stěnu hned vedle její hlavy a přitlačil ji k kameni. Klara zavřela oči a zatajila dech. V tu chvíli neexistovaly žádné hodnosti, žádné tituly ani hranice mezi paní a služebníkem. Byl jen rytmus dvou srdcí, která tloukla v jednom takovém tempu, až to připomínalo bubny předtím, než začne boj.
„Utěčme,“ navrhoval Matěj. „Mám úspory. Najdeme místo, kde nás nikdo nezná. Můžeme jít na sever, pryč od těchto zdí, které nás jen dusí.“
Klara otevřela oči a pohlédla na něj. V jejím pohledu nebylo žádné slovo, jen tichý odpor k osudu, který pro ni byl napsán v knihách etiky a společenského statusu. Pomalu zvedla ruku a dotkla se jizvy na jeho zápěstí, kterou mu zanechal bič před několika lety při nešťastném incidentu v konjustábli. Tímto gestem mu řekla víc než tisíc slibů.
„Nikam neodletíme, Matěji. Já jsem jen pták v zlaté kleci, ale ty jsi volný. Pokud odejdeš se mnou, staneš se vězněm mého jména. Nechci, abys kvůli mně ztratil svou jedinou svobodu.“
„Svoboda bez tebe je jen jiný druh věznice,“ odpověděl a poprvé ji políbil. Byl to polibek chutnající solí a zoufalstvím.
Konec přišel s ranní mlhou, která obalila zámek jako bílé plátno. Když Klara stála na terase a sledovala, jak odjíždí kočár jejího otce s novým ženichem, její ruka stále svírala malý kousek papíru. Byl to dopis, který Matěj zanechal v dutém kameni u zahradní zbranky. Nebylo v něm žádné sbohem, jen jedna věta: „Budu čekat u staré cesty, dokud neuvidím tvůj stín v okně.“
Klara se však nikdy z toho okna nepohledla dolů. Její otec ji vzápětí nechal odvézt do vzdáleného panství, aby zapomněla na „špínu Dejvic“. Matěj však nezmizel. Říká se, že zůstal v okolí zámku jako stín, který se staral o růže v zahradě, i když už mu nepatřily.
Kdo dnes prochází tichými chodbami Jenerálky, může v rozích cítit zvláštní chlad, který nepochází z kamene, ale z nedokončeného slibu, který v těchto zdech stále hledá svou odpověď.