Příběh: Christianeum
„Sestra Markéta, ty jsi mi slíbila, že nikdo nepozná, kde jsem ho schovala.“
Vzduch v kapli voněl po starých svíčkách a vlhkém dřevu, které se pomalu hnilo v temnotě. Matka představená držela v rukou klíč od sklepa, jehož zub se zasekl v zámku jako zub času. *„Přesně takhle to bylo i s tím posledním rukopisem,“* pomyslela si Markéta, když se jí pod prsty roztrhl papír. *„A ten skončil v ohni.“*
„Není čas na váhání,“ sykla matka. „Pokud ho naleznou, bude to konec nejen pro tebe, ale pro všechny nás.“ Markéta se nepohnula. Na stole před ní ležela kniha, jejíž stránky byly poseté drobnými, téměř nečitelnými písmeny. *„Toto není jenom modlitba,“* poznala. *„To je něco, co by mělo zůstat ukryto navždy.“*
V okně se odrazoval měsíc, který svítil skrz rozbité sklo jako bílý prst, který ukazuje na něco zakázaného. *„Proč právě já?“*, ptala se sama sebe. *„Proč mi to svěřili?“*
Vzpomínala na ten večer, kdy ji poslali do archivu. *„Neseš knihy do sklepa, sestra Markéta. A neotvírej nic, co není určené tobě.“* Ale ona to udělala. Jednu knížku, zapomenutou mezi starými spisy, otevřela. *„A teď už nemůžu zpátky.“*
Matka představená se naklonila blíže, její dech voněl po česneku a starobylém bylinovém čaji. *„Co tam je?“*
Markéta neodpověděla. Místo toho vzala z kapsy malý kousek papíru, na kterém byl nakreslen symbol – kruh s křížem uvnitř, obklopený latinským nápisem. *„To je starší než náš řád. Starší než klášter.“*
Matka sevřela pěst. *„Kde jsi to našla?“*
„V knize, kterou jsem měla přenést.“ Markéta se podívala na dveře. *„Ale teď už není důležité, odkud to pochází. Důležité je, co to znamená.“*
Vzduch se najednou stal těžký, jako by se klášter chystal spolknout jejich hlasy. *„Ty víš, co se stalo s tím, kdo před tebou držel tu knihu?“*
Markéta potřásla hlavou. *„Ne. Ale vím, že to, co je napsané, by mělo zůstat skryto.“*
Matka představená se narovnala, její tvář se stmavla. *„Pak ho spálíme. Stejně jako všechny ostatní.“*
„Ne!“ Markéta se vztyčila. *„To není řešení. Někdo to musí vědět. Někdo musí pochopit.“*
„A kdo by to měl být?“ Matka sevřela kniha v ruce, její prsty se zaryly do papíru, až se začaly krvácet. *„Ty? Já? Nebo ten, kdo přišel za tebou v noci a ptal se na symbol?“*
Markéta se zamrazila. *„Kdo?“*
„Ten, kdo ti přinesl tuto knihu.“ Matka ukázala na stůl. *„Ten, kdo ti řekl, že jsi jedinou, kdo to může přečíst.“*
Vtom se ozval zvuk – někdo se blížil po schodech. Rychlé kroky, jako by někdo utíkal. *„Skryj to,“* sykla matka. *„Skryj to a zapomeň.“*
Markéta vložila knížku zpět do sklepa, mezi staré svazky, a zakryla ji prachem. Ale když se později vrátila, kniha tam nebyla. Zůstala jen prázdná skříň a na zemi ležela jedna stránka – vytržená, jako by ji někdo hledal.
A v ní bylo napsáno jen jedno slovo:
„Jimramov.“
Teď, když stojíš před budovou Christianeum, můžeš se ptát, co se stalo s tou knihou. Zda byla spálena, zda byla ukradena, nebo zda někde stále čeká, aby ji někdo našel. Ale jedno je jisté: ta kniha nebyla jenom modlitbou. Byla to tajemství, které mělo zůstat skryto – a někdo ho hledal až do dnešního dne.