Příběh: Kamenice nad Lipou
Krev na kamenných schodech
Když Jitka rozlomila svíčku o okraj stolu, vosk se rozlil jako slza a spálil jí prsty. *„To není náhoda,“* zašeptal si Václav, ale jeho hlas se ztratil v šustění plátna, které někdo právě rozestíralo na posteli. *„Včera v noci jsem snídala s otcem, a on mi řekl, že tě vezme za ženu, až se vrátí z křížové výpravy.“* Jitka se nehnula, jen sevřela zuby, dokud ji nebolí čelist. *„A ty?“*
Václav se ohlédl přes rameno. Za ním se tyčila vysoká okenní výška, skleněná jako led, a odrážela se v ní jejich odraz – ona v bílém rouchu, on v černém plášti s vyšívaným erbem, který se mu nepatřil. *„Já tě nemohu vzít,“* řekl a otočil se zpět. *„Tvá rodina by mě roztrhala na kousky.“*
V okně se náhle odrazl stín – vysoký, v černém, s mečem v ruce. *„Kdo to je?“*
„Stráž.“ Václav se nepohnul. *„Můj otec.“*
Jitka sevřela dlaně do pěsti. *„Tvé jméno je na zámku vyřezané vedle jeho. Každý den ti připomínají, že jsi jeho syn.“* *„A ty jsi dcera purkrabího. Tvůj otec by mě nechal upálit.“*
„Ne.“ Jitka se přiblížila, až se jejich dechy míchaly. *„On by mě nechal upálit, kdybych se vdala za sedláka. Ale ty jsi rytíř.“* *„Jsem jen Václav z Kamenice.“* *„To stačí.“*
V tu chvíli se dveře rozletěly a do komnaty vrazil muž v černém plášti, jehož tvář byla jako vyřezaná z tmavého dubu. *„Václav.“* Otec. *„Co tu děláš?“*
„Nic.“ Václav se postavil mezi Jitku a dveře. *„Jen jsem přišel pro své věci.“*
Purkrabí se usmál. *„Tvé věci jsou v kufru. A ty jsi v nich už dávno.“*
Jitka ucítila, jak se jí ledem chladí kůže. *„Pane…“* začala, ale purkrabí ji přerušil.
„Dcero, odcházej.“ Jeho hlas byl jako kámen. *„Tohle je věc mužů.“*
Když dveře za ní zapadly, slyšela jen Václavův hlas, který se zlomil: *„Jitko…“* A pak – kov, který se zlomil o kámen.
---
Dvě stě let později
Větrník na nádvoří zámku se otáčel pomalu, jako by se bál probudit minulost. Pod ním rostla lípa, jejíž kmen byl tak tlustý, že by ho museli obejmout čtyři muži. Říkali, že když se jí dotknete, cítíte její dech – teplý, jako dýchání spícího člověka.
V přízemí severního křídla visel obraz: mladý muž v černém plášti, který držel v ruce rozbitý meč. Nad ním bylo napsáno: *„Václav z Kamenice, padlý roku 1248.“*
Ale nikdo nevěděl, proč.
A někdy, když se noc snížila nad zámek a vítr zašeptal mezi stromy, zdálo se, že z kamenných schodů stéká něco červeného – jako vosk, jako krev, jako slzy, které nikdy nestihly uschnout.