Příběh: Mazanec
Krev na prahu věže
Když Jindřich z Vřesovic zaklepal do dveří hradního pokoje, jeho prsty se zadrhly na mokrých kamenech. Vzduch voněl po vlhku a starém dřevě, jako by hrad dýchal. *„Pánové, musíme mluvit. Teď.“* Jeho hlas se ztratil ve stínu, který padal od rozbitého okna. Za ním stál Mikuláš z Žlutic, tváře bledší než měsíc nad hradbami, a držel v rukou listinu, jejíž hrany byly namočené v čemsi tmavém.
„To není možné,“ zasyčel Mikuláš. „Ten muž byl mrtvý už týden.“
Jindřich se nepohnul. *„Viděl jsem ho včera. Stojí u valů, hledí na nás. A pak… zmizí.“*
Mikuláš se odmlčel. V pokoji se ozvalo jen škrábání myší ve stěnách a vzdálené cinkání meče o zbroj v suterénu. *„To není muž. To je něco jiného.“*
Věděli, že Mazanec není jako ostatní hrady. Stál na okraji světa, kde se lesy sbíhaly k hradbám jako černé pláště, a nikdo nechápal, proč se zde nikdy nepodařilo udržet stráž. Poslední pán, který tu sídlil, zmizel bez stopy, a s ním i jeho rod. Teď tu zbyly jen valy, které nikdo nechal postavit, a tajemství, které se nikdo nesměl dotknout.
Jindřich se naklonil blíže. *„Schůzky se tu konaly vždycky. Ale teď… teď cítím, že nás pozorují.“*
Mikuláš se podíval na listinu. *„Píše se tu, že tu měl být schována pokladnice rodu. Ale nikdo ji nenašel.“*
V tom se dveře pokoje srazily o zeď. Obě hlavy se otočily. Nikdo tam nestál. Ale na prahu ležela kapka krve, čerstvá jako slza.
---
Noc se valila přes Mazanec jako černá vlna. Jindřich a Mikuláš stáli u valů, kde se dříve tyčila věž, a hleděli dolů do údolí, kde se lesy houpaly ve větru. *„Kdo by tu mohl být?“*, šeptal Mikuláš. *„Kdo by nás sledoval?“*
Jindřich se nepohnul. *„Něco tu zůstalo. Něco, co nepatří mezi živé.“*
Vtom se ozval zvuk. Tichý, jako šepot listí. Přišel od severu, od místa, kde se val rozšiřoval a naznačoval věž. *„Tam,“ sykl Mikuláš.* *„Tam je vstup.“*
Jindřich se rozběhl. Když dorazil k úzkému průchodu ve valech, zastavil se. Před ním se tyčila díra, černá jako hrob. *„Kdo jsi?“*, zvolal. *„Co chceš?“*
Odpověď přišla okamžitě. Z hlubiny se ozval hlas, který znali – ale ne tak, jak ho pamatovali. *„Vraťte mi to, co mi patří.“*
Mikuláš se zachvěl. *„To není hlas. To je echo.“*
Jindřich se podíval dolů. V průchodu leželo něco bílého. Kosti. Ale ne lidské. *„Co je to?“*
Mikuláš se naklonil. *„To není kost. To je… klíč.“*
Vtom se zem pod nimi roztrhla. Jindřich ucítil, jak ho něco táhne do hlubiny. *„Běžte!“*, křičel Mikuláš, ale už bylo pozdě. Jindřichův hlas se ztratil v temnotě, zatímco Mikuláš utíkal pryč, aniž by se odvážil podívat zpět.
Když se zastavil na okraji lesa, slyšel jen tišší zvuk. Kapání. Jako by někdo plakal.
A pak už nic.
Dnes stojí na místě Mazance jen valy a prázdnota. Někdo sem přišel vykopat, ale nikdy nic nenalezl. Jen hlínu, která voní po staré krvi a zapomenutých slibech. A když v noci fouká vítr z lesa, šeptá něco o klíči, který nikdy neotevřel pokladnici.
Ale otevřel něco jiného.
A to už nikdo nechce vidět.