Příběh: Pole

Krev na prahu

Pálil se zápach spáleného dřeva a železa, když se Jan z Prostého probudil z neklidného spánku. V posteli vedle něj ležela jen chladná skvrna, kde měla být jeho manželka Saloména. Okno v místnosti s výhledem na dvůr bylo rozbité, sklo rozptýlené jako kosti po bitvě, a na prahu stály otisky bose nohou – malé, jako by je zanechalo dítě. Ale Saloména neměla děti.

Vstal a šlápnul na něco vlhkého. Když se naklonil, viděl, že je to krev. Čerstvá. A vedle ní leželo její prstenové pečetidlo, rozbité na dvě části, jako by ho někdo rozmlátil kladivem. Jan z Prostého sevřel zuby, až mu skřípaly. Ne, ne takhle. Ne takhle by to skončilo.

Dvůr byl prázdný, jen koňské hřívy třepotaly se ve větru a odrážely se v černých oknech tvrze. Sloužící byli pryč. Všichni. Jako by je něco vyhnalo najednou. A pak uslyšel zvuk – ne zvenčí, ale z hlubin domu. Tiše, jako šepot, který se vloudil do jeho mysli: *„Nejsi tu sám.“*

Zvedl meč, který visel u postele, a kroky ho zavedly do sklepa. Tam, kde se skladovalo víno a suché zboží, ležela na zemi hromada starých svitků, roztrhaných a posetých černými skvrnami. Jako by někdo hledal něco, co tam nebylo. A pak uviděl stopy – hlubší, jako by je zanechala něco těžšího než člověk. A vůně… vůně hniloby a starého kouře, který nikdy nezmizí.

„Kdo jsi?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpověď nebude.

Zdi tvrze se zdály dýchat. Jako by je něco stisklo zvenčí. Jan z Prostého sevřel ruku kolem jílce meče a šel dál, do síně, kde stál ohněm oteplený stůl. Na něm ležela jedna věc – klíč. Starý, zrezivělý, jako by ho někdo vykopal z hlíny. A na něm byl vyrytý symbol, který neznal: kruh s trojúhelníkem uvnitř, jako by někdo chtěl zachytit něco, co se nedá pojmenovat.

„To není náš znak,“ zamumlal.

Ale věděl, že to není náhoda. Věděl, že Saloména nikdy neodešla. A že to, co se děje v tomto domě, není jenom sen.

Když se otočil zpět k schodům, byl tam už někdo. Postava v dlouhém plášti, který se vlníval, i když nefoukal vítr. Ruce visely po stranách, prsty se dotýkaly země. A když zvedla hlavu, uviděl, že pod kapucí není nic. Jen prázdnota, jako by ji někdo vymazal.

„Ty jsi to udělal,“ řekl Jan z Prostého a meč se mu zvedl sám od sebe.

Postava se usmála. Ne ústy. Ale něco v její tváři se posunulo, jako by se v ní probudilo něco, co tam nemělo být.

„Nejsi tu sám,“ opakovala ta samá šepotná hláska.

Jan z Prostého se probudil v posteli, potřísněný potem. Okno bylo celé. Na prahu leželo jen jeho vlastní pečetidlo, rozbité na dvě části.

A v koutě místnosti, kde stín padal nejhlubší, se něco pohnulo.

---

Dnes stojí tvrz Pole prázdná, s prasklými okny a zdi, které šeptají větry, které nikdo neslyšel. Někdy, když je noc klidná, se zdá, že z hlubin sklepa stoupá vůně spáleného dřeva. A když někdo přiloží ucho ke zdi, může slyšet šepot, který nikdy nekončí.

*„Nejsi tu sám.“*