Příběh: Rudoltice

„Pánové, tohle není náhoda.“

Krátce před půlnocí stál u zbytků věže Jan Kryštof Hrubý, vrchnostenský písař z Lanškrouna, a držel v ruce svíčku, jejíž plamen se třásl jako starý muž. Vzduch voněl vlhkými kameny a něčím jiným – sladce hnilobným, jako by zdi pohltily krev a nechaly ji tam ležet. Za ním se rozléhalo prázdné nádvoří, kde dříve stály sloupové haly, kde se v létě konaly hostiny pro šlechtu. Teď tu stála jen tato věž, jako poslední zub rozbitých čelistí.

„Včera jsem našel ten deník,“ řekl bez obratu, aniž by se ohlédl. „V podzemí, mezi pivovarskými sklepy. Stránky jsou vybledlé, ale písmo… to je jeho ruce. A tam, na poslední straně, stojí jen jedno slovo: *vrátil*.“

Za ním se posunula noha. Někdo tam byl. Hrubý se otočil, ale v temnotě viděl jen stín, který se pohyboval jako vody v jezeře. „Kdo jste?“ zeptal se, hlas mu zněl hrubě, jako by mu v krku seděl kamení.

„Já jsem ten, kdo tu zůstal,“ ozval se hlas, hluboký a suchý jako prach ze starých archivů. „A ty jsi ten, kdo přišel, aby našel, co jsem zapomněl.“

Hrubý sevřel svíčku tak silně, že vosk kapal na jeho prsty. „Co jste zapomněl?“

„To, že jsem nikdy neodešel.“ Stín se pomalu oddělil od zdi a začal stoupat po schodech, které vedly nahoru, do temných patrů věže. „V roce patnáct, kdy hořelo, jsem byl tam. S knížetem Janem Nepomukem. Viděl jste jeho portrét? Ty oči… jako by v nich hořelo něco víc než dřevo.“

Hrubý poznal, o kom mluví. O mladém Lichtenštejnovi, který zdědil panství, když mu ještě nebyly dospělé vlasy. O chlapci, který měl být ochráncem, ale který se jednoho dne prostě… vytratil. Nikdo nevěděl, kam. Jen že v den, kdy zámek vyhořel, byl poslední, kdo ho viděli žijícího.

„Co se stalo?“ šeptal Hrubý, i když věděl, že odpověď mu nechce slyšet.

„Oheň ho nechal stát na nádvoří. Volal, že slyší něco v zdi. Říkal, že to *hovoří*.“ Stín se zastavil před dveřmi do posledního patra, kde dříve byla knížecí komnata. „Když jsme se ho snažili odtáhnout, začal se rozpadat. Ne jako dřevo, ale jako… jako by ho něco rozplétalo z nití. A pak už zůstal jen jeho hlas. Volal, až se mu zlomil hlasivek. A my jsme utíkali.“

Hrubý se třásl. „A vy jste zůstal.“

„Ano. Protože jsem věděl, že to nebylo oheň. Bylo to *jiné*.“ Stín se rozplynul ve stěně, ale jeho hlas zůstal. „Teď už tu není nic, co by ho mohlo zastavit. Jen ty, písaři, a ten deník, který jsi našel. Ale pozor – některé věci se nemají číst do konce.“

Svíčka v Hrubého ruce zhasla. Když se probral, ležel na zemi před věží, obklopený roztrhanými stránkami. A na poslední straně, tam, kde bylo napsáno *vrátil*, teď stálo nové slovo – přijde.

Někdy, když se na věž podíváš při západu slunce, uvidíš v horních oknech stín, který se nehýbe jako ostatní. A když se podíváš blíže, uvidíš, že má oči jako kníže Jan Nepomuk. A že ti něco šeptá. Ale ty už nikdy nebudete vědět, co to bylo.