Příběh: Sazená

„Ty jsi mi slíbil, že nikdy neopustíš tuto věž.“

Ofka stála na schodech, které se vinuly kolem mohutného sloupku, a její prsty se zaryly do kamene, až pod nehty zůstal stříbrný prach. Pod ní se rozléhalo šepot, jako by stovky hlasů šeptaly zároveň – ne z úst, nýbrž z dřeva, z kamenů, z prasklin ve stropě, který se zdál dýchat. Vzduch voněl po vlhku a starém vosku, po bylinách, které Veronika vždy rozptýleně rozháčela mezi dlažby, aby odhnala zlé duchy. *„Připomínáš mi matku,“* řekl jednou Blažej, když ji chytil, jak si vtírá do dlaní šťávu z rozmačkaného fenyklu. *„Ta také věřila, že věci mají paměť.“*

„Blažeji!“ volala dolů. „Nevidíš, že ti hoří kabát?“

Nebylo to pravda. Kabát byl černý jako vrána, bez skvrn, ale ona potřebovala, aby se otočil. Nechtěla, aby viděl, jak se jí třesou rty. *„Jsi jako ten zámek,“* říkala mu v noci, když mu proplétala prsty do vlasů, *„tvrdý venku a prázdný uvnitř.“* On se pak usmíval a odpovídal: *„A ty jsi jako tato věž – vysoká, ale nikdo neví, co se děje za jejími zdmi.“*

Teď však stál u okna v prvním patře, kde se scházeli, když se chtěli vyhnout oku správce. Měsíc se linul přes jeho profil, vykresloval ostré linie nosu a brady, jako by byl vyřezaný z jednoho kusu ledového dřeva. *„Já nehořím,“* řekl klidně, ale jeho hlas zněl jako kovy, které se tahají po kameni. *„Hoříš ty. Ty jsi ta, která se chystáš něco udělat.“*

Ofka se nezeptala, jak to ví. Věděla. Včera večer, když si v posteli vyprávěli o tom, jak by mohlo být, kdyby ji neprodali, když by mohli zůstat, on jí řekl: *„Zítra odjíždíš s Veronikou. A já zůstanu.“* *„Proč?“* zeptala se. *„Protože jsem ti slíbil, že nikdy neopustím tuto věž.“* A ona pochopila, že to není láska. Je to vězení.

„Blažeji, poslouchej mě.“ Snažila se, aby její hlas nezazníval jako prosba. *„Tvé jméno je spojeno s tímto místem, ale já nejsem nikdo. Jsem jen dívka, která ti přinesla šálek vína a poslouchala, jak si stěžuješ na krále.“* On se otočil, a když ji viděl, jak stojí na schodech v šátku, který jí svázal vlasy, jako by byla připravená na útěk, jeho ústa se zkřivila. *„Ty jsi ta, která mi dala sílu stát před králem a říct mu do očí, že jeho zámky jsou jen kostry.“*

„A teď mi říkáš, že mě opustíš.“ Není to otázka.

„Neopouštím tě. Opouštíš ty mě.“ Jeho hlas byl náhlé ledové ticho. *„Ty jsi ta, která má peníze, ta, která může odjet do Prahy, kde tě nikdo nezná. Já zůstanu zde, jako hlídač tohoto hrobu.“*

Ofka sklopila hlavu. *„Ty jsi hloupý, Blažeji.“* Neřekla mu, že Veronika už má lístek do kláštera, že jejich otec prodal statek, že ani ona nemůže zůstat. Neřekla mu, že když se dívala z okna, jak se v dálce rýsují stíny vojáků, které posílá císař do Čech, věděla, že to není jen válka. *„Ty jsi hloupý, protože miluješ místo víc než mě.“*

On se nehnul. *„Miluju tě jinak.“*

A pak se stalo něco, co ji přimělo zavřít oči: ze stropu se oddělil kus omítky a spadl mu přímo na čelo. Když otevřela oči, byl tam jen prach, který se vznášel v úzkém paprsku měsíčního světla. *„To není omítka,“* řekl tiše. *„To je ta věž, která ti odpovídá.“*

Ofka se otočila a běžela dolů, po schodech, které ji nesly jako voda. Když dorazila do sálu, kde se scházeli, byl prázdný. Na stole ležela její šperkařská krabička, otevřená, a uvnitř jen prázdné políčko, kde bývala její matčina perla. *„Blažeji?“*

Z okna doléhal zvuk kopyt. A pak ticho.

Veronika ji našla až ráno, jak sedí na schodech, obklopená roztrhanými papíry – smlouvami, dopisy, starými účetními knihami. *„Myslela jsem, že jsi odešla,“* řekla dcerka, ale Ofka jen zakroutila hlavou. *„On odešel dřív.“*

Věž nad nimi se zdála ještě vyšší, jako by se v noci natáhla k obloze. A když Ofka vzhlédla, viděla, že na jednom z kamenných sloupů, kde se schovávaly vrabce, někdo vyryl dvě písmena: B.O. – Blažej a Ofka. Jako by nikdy neodjel. Jako by věž sama držela jeho stín.

Teď, když procházíš parkem před zámkem a díš se na ty rozvaliny, kde kdysi stála věž, která měla být dominantou krajiny, poslouchej. Někdy, když fouká vítr ze západu, uslyšíš šepot. *„Ty jsi mi slíbil, že nikdy neopustíš tuto věž.“* A on odpoví: *„Nikdy jsem tě neopustil. Jen jsem zůstal zde, kde mě nikdo nehledal.“*