Příběh: zámek Kosmonosy

„Tvá tvář byla jako obraz v zrcadle, které se rozbilo – a já jsem se snažil shromáždit všechny rozbité kusy, než je vítr unese.“

Kosmonosy, jaro 1699. Heřman Jakub Černín stál na balkóně západního křídla a díval se dolů do zahrady, kde mezi modrými kosatcemi a bílými jasmíny se proháněl vítr. V ruce držel dopis, jehož pruhy inkoustu se promítaly na jeho špičaté uši jako krev na sněhu. *Tato žena je jako jed – sladká, ale otravná.* Překročil ji, ale slova mu nechtěla přijít. Protože to nebyla jen otázka povinnosti – byl to Heřman z Chudenic, hrabě, muž, který měl právo rozkazovat i životy – a ona byla jen *Eva z Hohenlohe*, dcerou exulanta, ženy, která mu ukradla panství a čest.

„Pánové Černíni, vaše přítomnost je vyžadována v komnatě rady.“ Hlas zespodu ho vytrhl z zamyšlení. Obrátil se a uviděl svého bratra, Jana Bedřicha, který se na něj díval s tím samým nedůvěřivým výrazem, který mu zrcadlo vrací každé ráno. „Vaše milost se zdržuje v nehodném společenském styku.“

„Neříkej mi, co mám dělat.“ Heřman se otočil zpět k oknu, kde se odrážela postava mladé ženy. Eva stála u kašny, její šaty, barvy šafránu a zeleně, se třpytily jako koruny listů na stromě. V ruce držela kytaru, její prsty se hýbaly po strunách jako by se snažily utéct. Heřman věděl, že hraje *Lásku ve vězení* – píseň, kterou napsal její otec, když byl uvězněn v Pražském hradě. *Vězení. Jako já.*

„Pánové Černíni, vaše milost!“ Oslovení z komnaty znělo jako výstraha. Heřman se otočil a viděl, jak Eva zvedá hlavu. Jejich oči se potkaly přes zahradu – a na okamžik se zdálo, že ani stěny zámku, ani rok 1699, ani jeho postavení nemohou roztrhnout ten tenký vlákenec, který je spojoval. Pak se ona otočila a šla pryč, její chůze lehká jako let, ale Heřman věděl: pro ni to byl útěk, pro něj to byla porážka.

---

Téhož večera, když se vrhl do knihy o italských freskách – aby se vyhnul myšlenkám na barvu jejího oka, která byla jako modré nebe před bouří – zazvonil zvonek u dveří. Sluha, mladý muž s načechranými vlasy, mu podal dopis. *Zahrada. Dnes večer.* Psáno bylo v jejím písmu, křivé a rychlé, jako by se snažila utéci před slovy sama.

Heřman se oblékl do černého pláště, který mu připomínal noční můru, a vyšel zámkem. V zahradě ho čekala. Stojala u kašny, kde se odrážela měsíční světlo, a držela v ruce svítilnu. „Tvá tvář byla jako obraz v zrcadle, které se rozbilo – a já jsem se snažil shromáždit všechny rozbité kusy, než je vítr unese.“

„Tvé slova jsou jako meče.“ Heřman se přiblížil a cítil, jak jí teplo uniká z prstů. „Ale ty je necháš ležet na zemi.“

„Protože víš, že by ti zranily.“ Eva se otočila, její šaty se třpytily jako hmyz v měsíčním světle. „Tvé slova jsou jako zdi, které stavíš kolem sebe, aby nikdo neprošel.“

„A ty chceš, abych je zbořil?“ Heřman se přiblížil až tak blízko, že cítil její dech – vůni jasmínu a něčeho divného, jako by to byla vůně starých knih a tajemství.

„Ne. Chci, abys je viděl.“ Eva se podívala na své ruce, které se třásly. „Chci, aby ses podíval na to, co je za nimi.“

Heřman se naklonil, jeho tvář byla tak blízko její, že cítil její dech na tváři. „Co je za nimi?“

„To, že jsem jen dívka, která miluje muže, který ji nemůže mít.“ Eva se odmlčela, její oči se naplnily slzami, které se odrážely v měsíčním světle. „A to, že bych raději zemřela, než bych se vzdala.“

Heřman se zdržel. Věděl, že by mohl říci *ne*, že by mohl odejít a zapomenout na ni. Ale když se podíval na její tvář, viděl v ní něco, co ho přemohlo – něco, co mu připomínalo jeho vlastní zranitelnost. „Eva…“

„Neříkej nic.“ Eva se otočila a utekla pryč, její šaty se třpytily jako hmyz v měsíčním světle. Heřman se otočil a šel zpět do zámku, kde ho čekal bratr a jeho povinnosti.

Ráno ho probudil sluha. „Vaše milost, hrabě Černín, vaše matka chce s vámi mluvit.“

Heřman se oblékl a šel do komnaty, kde ho čekala jeho matka, hraběnka Marie Terezie z Valdštejna. „Heřman, mám pro tebe zprávu.“

„Co je to za zprávu?“ Heřman se posadil do křesla, jeho oči se zaměřily na obraz nad krbem, který zobrazoval bitvu u Bílé Hory.

„Eva z Hohenlohe je vdaná. Za manžela si vzala hraběte z Mirbachu.“

Heřman se zvedl a podíval se na svou matku. „Kdy?“

„Dnes ráno.“

Heřman se otočil a šel pryč, jeho kroky zněly jako bubny války. Když vyšel zámkem, viděl Evu, jak odjíždí s novým manželem. Stojala u vozu, její tvář byla bledá jako sněhová bouře, její oči plné slz.

„Eva…“ Heřman se přiblížil, ale ona se otočila a šla pryč, její kroky zněly jako poslední slova lásky.

Dnes, když stojíte před zámkem Kosmonosy, a díte se na jeho barokní fasádu, která se třpytí jako koruny listů na stromě, pamatujte na Heřmana a Evu. Pamatujte na to, že láska je jako obraz v zrcadle, které se rozbilo – a že někdy se snažíme shromáždit všechny rozbité kusy, než je vítr unese. A někdy se to nepodaří.