Příběh: Karlův most (Praha 1)

Vzduch na mostě byl ledový, přestože slunce za kameny Malostranských věží pálilo jako žhavý železný hřeb. Voda pod nimi se hýbala tiše, jako by se jen nechala, ale každý krok na kamenech vyvolával v hlubinách hluk jako by se někdo v nich pokoušel rozlomit led.

„Dobře, že jsi přišel.“ Hlas zněl jako ostrý meč, který se jen lehce dotkl kůže. Voda pod ním se zdála ztmavnout, když se obrátil. Na druhém konci mostu, pod sochou, která ještě nebyla, stála žena v černém plášti, který se vlál jako stín nad kameny. „Myslela jsem, že mě už neuvidíš.“

Jméno mu vyšlo z úst jako požehnání, které se nemůže odmítnout: Věra. Byla to jeho sestra, ale ani to neznamenalo nic jiného než tenhle most, který je nyní dělil. „Přišel jsem, protože jsem chtěl vědět, co se stalo s tím, co jsi mi napsal.“

Věra se posunula blíže, její boty potiskly do kamenů otisky, které se rychle vytrácely. „Napsal jsem ti, že jsem odjíždíš. Ne že se vrátíš.“ Zvedla ruku, jako by chtěla odvrátit něco, co se blížilo, ale místo toho se jen dotkla jejího pláště. „Když jsem viděla, jak jsi odjížděl, věděla jsem, že se už nikdy neuvidíme. Ale ty jsi přece jen sem přišel.“

„Proč?“ Jeho hlas zněl jako otázka, kterou si neuměl odpovědět sám. Voda pod nimi se začala hýbat silněji, jako by se chtěla vyhnout něčemu, co se blížilo z Malé Strany. „Proč jsi mi napsal, že jsi odešel, když jsi vždycky říkal, že nejsi jako ostatní?“

Věra se zastavila uprostřed mostu, kde kamenné pilíře se zdály být jako hranice mezi světem, který znali, a tím, co přicházelo. „Protože jsem věděl, že bys přišel.“ Zavřela oči a její tvář se prosvětlila, jako by ji osvětlilo něco, co nebylo slunce. „Když jsem viděl, jak jsi se modlil před tím, co jsi odjížděl, věděl jsem, že bys přišel. A že bys se ptal.“

„Na co se ptám?“ Jeho ruce se třásly, i když se snažil držet klid. Vzduch byl plný vůně vlhkých kamenů a něčeho jiného, něčeho, co připomínalo byliny a krev. „Na to, co jsi mi neřekl.“

Věra se otočila a podívala se na sochu, která ještě nebyla, ale která se již zdála být součástí mostu. „Řekl jsem ti, že jsem odešel, protože jsem musel. Řekl jsem ti, že jsi můj bratr, ale neřekl jsem ti, že jsem tě milovala.“ Její hlas se rozpadl na dvě části, jako by se někdo pokoušel rozlomit její slova. „A teď už to nemůžeš vědět. Nemůžeš vědět, že jsem tě milovala, protože když to zjistíš, bude to příliš pozdě.“

„Proč?“ Jeho hlas zněl jako výkřik, který se nemohl zastavit. „Proč je to příliš pozdě?“

Věra se otočila a podívala se na něj, její oči plné slz, které se nemohly uvolnit. „Protože když se vrátíš, budou ti říkat, že jsi zrádce. Budou ti říkat, že jsi se vrátil, aby ses pomstil. Ale já vím, že to není pravda.“ Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře, její prsty byly studené, jako by se dotkly ledu. „Jsi můj bratr. A já tě miluji.“

„Ale co když mě neuvěříš?“ Jeho hlas zněl jako otázka, kterou si neuměl odpovědět. „Co když se vrátím a nikdo mě neuvěří?“

Věra se usmála, ale její úsměv byl jako stín, který se vlál nad mostem. „Pak se vrátíš a budeme se scházet v noci. Budeme se scházet pod tím, co ještě není, ale bude. A budeme se modlit za to, aby nás nikdo neviděl.“ Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře, její prsty byly teplé, jako by se dotkly ohně. „Budeme se scházet a budeme si vzpomínat na to, co jsme měli.“

„Ale co když mě najdou?“ Jeho hlas zněl jako výkřik, který se nemohl zastavit. „Co když mě najdou a zabijí?“

Věra se otočila a podívala se na sochu, která ještě nebyla, ale která se již zdála být součástí mostu. „Pak se modlíme za to, aby nás nikdo neviděl. A když se vrátíš, budeme se scházet v noci. Budeme se scházet pod tím, co ještě není, ale bude.“ Zavřela oči a její tvář se prosvětlila, jako by ji osvětlilo něco, co nebylo slunce. „Budeme se scházet a budeme si vzpomínat na to, co jsme měli.“

Věra se otočila a podívala se na něj, její oči plné slz, které se nemohly uvolnit. „Pak se modlíme za to, aby nás nikdo neviděl.“ Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře, její prsty byly studené, jako by se dotkly ledu. „A když se vrátíš, budeme se scházet v noci. Budeme se scházet pod tím, co ještě není, ale bude.“

Most se pod nimi začal otřásat, jako by se chtěl rozlomit. Voda pod nimi se začala hýbat silněji, jako by se chtěla vyhnout něčemu, co přicházelo z Malé Strany. Věra se otočila a podívala se na něj, její oči plné slz, které se nemohly uvolnit. „Jdi, bratr. Jdi a nevracej se.“

„Proč?“ Jeho hlas zněl jako otázka, kterou si neuměl odpovědět. „Proč musím jít?“

Věra se otočila a podívala se na sochu, která ještě nebyla, ale která se již zdála být součástí mostu. „Protože když se vrátíš, budou ti říkat, že jsi zrádce. Budou ti říkat, že jsi se vrátil, aby ses pomstil. Ale já vím, že to není pravda.“ Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře, její prsty byly teplé, jako by se dotkly ohně. „Jsi můj bratr. A já tě miluji.“

„Ale co když mě najdou?“ Jeho hlas zněl jako výkřik, který se nemohl zastavit.

„Jdi, Vilém.“ Řekla to tiše, jako by se chtěla vyhnout tomu, co přicházelo. „Jdi a nevracej se.“

Když se otočil, aby odešel, uslyšel za sebou její slova: „Budeme se scházet v noci.“

Most se pod jeho nohama rozlomil. Voda se vynořila jako stíny, které se snažily zachytit něco, co se již nemohlo vrátit. A když se obrátil, byl sám. Jen on a most, který se rozlomil, a sochy, které ještě nebyly.