Příběh: Klášter Plasy
Pach vlhké hlíny se vlekl pod nohama jako neodbytný výčitka, když Brněn se opřel o pilíř kaple a zvedl plamen svíce nad pergamen. Papír se v jeho rukou potil, jako by se snažil unikat, a na okrajích se rozplazovaly stopy nečistot, které sem nesl z podzemí, kde si mniši schovávali tajemství pod dubovými pilíři. *„Tady je to, Brněne, tady je to, co jsem hledal po desetiletích.“* Jeho hlas se přerušil, když na pergamenu spatřil slova, která by měla být zakázána: *„Když se modlíš za duši, modli se i za tělo, neboť to, co spí pod zemí, se probudí.“*
Věděl, že by měl pergamen zničit. Opat si ho vyžádal jen proto, aby si ověřil, že Brněn, bývalý kopista z kláštera v Langheimu, už není ten, kdo dříve psal jen modlitby. Nyní kopíroval věci, které by měly být zapomenuty. *„Co je to za bláznovství, brácha?“*, zeptal se ho včera opat Ivo, když mu vrátil ruku s pečetí. *„Tato věc nesmí opustit stěny tohoto místa.“* Brněn si vzpomněl na opatovu tvář, jak se na něj dívala přes špičku nosu, jako by viděl něco horšího než hřích. *„To není hřích, brácho. To je pravda.“*
Teď, když svítila svíce, viděl v řádcích něco, co ho přemohlo. Napsáno bylo černou barvou, kterou používali jen kázníci, když psali o věcech, které by měly být zapomenuty. *„Když se voda pod pilíři kláštera zaplaví, probudí se to, co bylo pohřbeno pod duby.“* A pod tímto textem, v úzkém písmu, které Brněn poznal jako vlastní, bylo napsáno: *„A já jsem to viděl.“*
Zvuk kroků na kamenném chodbě ho vytrhl z zamyšlení. *„Brněne?“*— hlas opata Ivova byl ostrý jako meč. *„Pergamen je.“* Brněn se otočil, ale nechal svíci stát na kamenném okraji, aby světlo padalo na pergamen jako výzva. *„Jsem připraven.“*
Opat vstoupil do kaple, jeho pláštěm se rozléhal zápach bylin, které nosil v kapse proti nemocem. *„Toto je nebezpečné, brácho. Ty víš, co se stalo v Langheimu.“* Brněn se zamyslel. V Langheimu byl jeden z mnichů, který se pokusil přečíst podobný pergamen. Poté, co byl nalezen mrtvý, s rukama přitisknutými k hrudníku, jako by ho něco uvnitř trvalo. *„Ano, opate. Ale já nejsem ten mnich.“*
Ivo se přiblížil, jeho dýchání bylo rychlé, jako by se bojil nejen o duši, ale o tělo. *„Tohle jsou staré věci, Brněne. Starší než klášter. Starší než my.“* Brněn se naklonil nad pergamen, jeho dech se odrážel ve skleněných oknech kaple, které byly zakryté papírem proti vlhkosti. *„Tohle jsou zprávy z doby, kdy se lidé modlili za to, co ještě nebylo pohřbeno.“*
Potom uslyšeli zvuk. Jako by se někdo posouvá po dubových pilířích pod vodou. Brněn se otočil, ale nic neviděl. *„Slyšíš to?“*, šeptal Ivo. *„To je voda. Voda se pohybuje.“* Brněn se podíval na pergamen. *„Ne, opate. To je něco jiného.“*
V tom okamžiku se světlo v kapli ztmavilo. Svíce se zhasla, jako by ji někdo vyfoukl. *„Brněne…“* Ivo se chytil jeho paže, ale Brněn se již nedíval na opata. Díval se na stěnu, kde se začaly objevovat stíny. Stíny, které se nehýbaly jako lidé, ale jako by se valily, jako by se něco pod nimi probouzelo.
„Tohle není modlitba, Brněne,“ šeptal Ivo, jeho hlas se proměnil v děsivý šepot. „To je to, co jsi hledal.“
Brněn se otočil a uviděl, že se voda pod pilíři kláštera začíná zvedat. Jako by něco tlačilo zespodu. *„Jdi, Brněne. Uteč.“* Ivo se pokusil utéct, ale Brněn se zastavil. *„Ne, opate. Musím to vidět.“*
Potom se voda nad nimi rozlila. Jako by někdo otevřel bránu pod zemí. Brněn se podíval na pergamen a uviděl, že na něm je napsáno: *„Když se modlíš za duši, modli se i za tělo, neboť to, co spí pod zemí, se probudí.“* A pod tímto textem, v úzkém písmu, bylo napsáno: *„A já jsem to viděl.“*
A pak se pod nimi otevřela díra. Voda se vrátila do svých koryt, ale Brněn věděl, že to, co bylo pod zemí, se již nikdy nevrátí do spánku.