Příběh: Soubor gotických soch z období krásného slohu
„Kam jsi ji dal, mistře?“
Vůně vosku a prachu se vznášela mezi kamennými nohami, když se Markéta z Jihlavy pokusila roztrhnout prsty z dřeva lavice. Na palcích jí ještě visely stopy od řezbářského nože – ten, který ji celý týden bolestně připomínal, že nemůže zapomenout. Před ní stála socha, kterou nikdo jiný než ona neviděl tak, jak byla: ne jako svatou Kateřinu s korunkou a mečem, nýbrž jako ženu, která držela v ruce nejen kola mučednictví, ale i klíč od sklepa, kde ležely její tajemství.
„Mistr Parléř by ti odpověděl, že ji dal do kamene, aby vydržela,“ pronesl za ní hluboký hlas. „Ale ty víš, že to není pravda.“
Obrátila se. Za ní stál starý kněz z kostela sv. Jakuba, Matěj, jehož oči měly barvu starého pergamenu. V ruce držel svíčku, jejíž plamen se třepotal jako by se bál dotknout vzduchu. „Víš proč ji lidé nazývají *Jihlavská madona*, když to není ona?“ zeptal se tiše. „Protože ji nikdo nevidí tak, jak je.“
Markéta se nezeptala, jak ví. Věděla.
Socha svaté Kateřiny stála v chrámu už deset let, od té doby, co ji mistr Parléř vyřezal z opuky. Ale ona ji viděla poprvé v tu noc, kdy se do kostela vloupala. Nebylo jí ani dvacet, ale její ruce, zvyklé na jemnou práci s hedvábím, znaly i hrubší nástroje. Hledala to, co jí zbylo od otce – dokumenty, které by dokázaly, že rodina Jihlavských není jen další z mnoha, které zemřely v moru. Ale našla jen toto: sochu, která ji pozorovala z temnoty jako by čekala právě na ni.
„Když ji mistr vyřezával, já jsem mu pomáhala,“ prozradil Matěj. „Byla to jeho poslední práce předtím, než odjel do Olomouce. Říkal, že chce, aby byla *pravdivá*.“ Markéta se usmála. „A co je pravda o svaté Kateřině, kněže? Že zemřela za svou víru? Nebo že byla žena, která se nebojala říci, co myslí?“
Matěj neodpověděl. Místo toho vytáhl z roucha malý kousek pergamenu. „Tady je to, co jsi hledala. Ale nejsou to dokumenty o tvém rodu. Jsou to jeho poznámky. *Proč* ji vyřezal tak, jak ji vyřezal. Poslouchej.“ Položil papír na lavici a rozvinul ho. „*Kateřina držela v ruce nejen kola, ale i klíč. Klíč k tomu, co lidé nechtějí vidět.*“
Markéta si vzala pergamen. Ruce se jí třásly. Na papíře byly nakresleny dvě linie – jedna vedla k srdci sochy, druhá k její pravé ruce, kde držela meč. „Co to znamená?“
„Že svatá Kateřina není jen mučednice. Je i strážkyně.“ Matěj se naklonil blíže. „Mistr Parléř věděl, že lidé zapomínají. Zapomínají na ženy, které před nimi stály. Na ty, které se modlily, bojovaly, ale také lhaly, milovaly a zradily. Socha je proto *dvojitá*. Pod korunkou je ukryto druhé tváře – ta pravá.“
Markéta se podívala na sochu. Teď už ji viděla jinak. Ne jako kamennou posvátnou postavu, nýbrž jako ženu, která čekala, až někdo pochopí. „A ty víš, kde je ten klíč?“
Kněz se zasmál. „Ne. Ale já vím, kde ho hledat.“ Ukázal na sochu svatého Václava na opačné straně chrámu. „Tam, kde je další z jeho děl. *Třeboňská madona*. Ta také má tajemství. Ale to už je jiná historie.“
Markéta se podívala na pergamen, pak na sochu. Věděla, že by mohla odejít. Ale něco ji drželo. Něco, co chtělo, aby zůstala. „Proč mi to říkáš teď?“
„Protože za týden odejdu.“ Matěj vzal svíčku a přiblížil ji k soše. Stín padl na její tvář – a na okamžik se zdálo, že se ústa mírně pohnou. „A ty bys měla vědět, že tyhle sochy nejsou jen kamenem. Jsou jako lidi. Čekají, až jim někdo dá hlas.“
Markéta se dotkla sochy. Kamenná tvář byla studená, ale její prsty cítily něco jiného – jako by pod ním pulzovalo teplo. „Co se stane, když mi odpoví?“
Matěj se usmál. „Pak už nebudeš sama.“
A když kněz odešel, zůstala tam jen ona, socha a tajemství, které se začalo probouzet. Markéta věděla, že by měla být vystrašená. Ale místo toho cítila něco jiného – jako by ji někdo volal z hlubin kamene. A tak se naklonila blíže, až její dech zamlžil povrch sochy.
„Kam jsi ji dal, mistře?“ zeptala se šeptem.
A socha, která měla být jen kamenem, odpověděla mlčením.
Ale Markéta věděla: odpověď je tam. Ukrytá v úsměvu, v držení meče, v klíči, který nikdo nevidí.
A teď už jen na ní záleží, jestli ho najde.