Příběh: Stará radnice v Brně

„Pánové radní, jestli mi nevrátíte peníze, tak vám tu fiálu zkrouťím, až vám bude líto!“

Antonín Pilgram se opřel o zednickou lopatu a vyplivl do prachu. Před ním se tyčily dva kamenné bloky, které měly stát u vchodu do radničního dvora – a které měly být jeho dílem. Ale radní Jan z Kunštátu jen smál a prohlásil, že „umělecké detaily“ nejsou v rozpočtu. „Takže buď to uděláš bez fiál, nebo bez peněz,“ řekl a obrátil se k davu, který se shromáždil u trhu.

Dav si toho všiml. Vždyť Pilgram byl známý po celé zemi – jeho práce na hradě Špilberk byla legendou. A teď tu stál, s prachovými prsty a zkroucenou tváří, a radní ho podvádějí jako jakéhosi sedláka. „A co když mu zaplatíme z kapsy?“ zavolal někdo z davu. „Ano!“ ozvaly se další hlasy. „Pilgramovi patří peníze!“

Jan z Kunštátu se zrudl. „To by byla korupce!“ ale jeho hlas se ztratil v hučení. Lidé se začali sbírat kolem něj, někteří s penězi v ruce, jiní s pěstmi. Pilgram se usmál – a pak sehnul a vzal do ruky ten nejbližší kámen.

„Pánové,“ řekl klidně, „jestli mi nechcete zaplatit, tak si vezmu to, co patří mně.“ A hodil kámen přímo do okna radničního pokladu.

Sklo prasklo. Vnitřek radnice se rozsvítil sluncem, a všichni uviděli, jak v pokladně leží nejen peníze, ale i ty slavné *Moravské zemské desky* – ty, které měly být uloženy v nejbezpečnějším místě města. A teď visely na okraji parapetu, jako by je někdo nechal tam náhodou.

„Bože,“ zašeptal někdo. „To je zrada!“

„Ne, to je spravedlnost!“ Pilgram se zasmál a vzal si lopatu. „Teď mi zaplatíte – nebo mi zaplatíte jinak.“ A začal kroužit fiálu na portálu tak rychle, že se zdálo, jako by se kameny samy ohýbají.

Radní zblázněně běžel do radnice, ale bylo pozdě. Pilgramova fiála se už kroužila, a když ji dokončil, bylo jasné: nikdo mu neodmítne platbu. Lidé mu házeli peníze, radní se pokoušeli vyjednat, ale Pilgram jen stál a díval se na své dílo. „Vidíte?“ řekl. „Když chcete něco, vezměte si to.“

A když odcházel, radnice byla prázdná – až na ty zemské desky, které visely na okraji okna, jako by ho někdo pozval na večeři.

Dnes tam ještě visí. Kdo ví, jestli je někdo kdy opravdu vzal. Ale když projdeš Radnickou ulicí a podíváš se nahoru, uvidíš tu zkroucenou fiálu – a usmívající se tvář zedníka, který dokázal, že někdy je spravedlnost jen otázkou kamene a odvahy.

A radnice? Ta tu stojí. A stále čeká, kdo ji příště okrade.