Příběh: Vchynicko-tetovský plavební kanál
Voda v kanálu se náhle zmlkla.
Když se Šimon Hrbáč, vrchní kanálemistr z Tetova, probudil z hlubokého spánku, bylo to proto, že něco nebylo v pořádku. Vzduch nad vodou voněl po vlhkých jehličích a zkaženém dřevě, jako vždy, ale pod ním se nic nepohnulo. Žádný šum, žádný praskot kmenů, žádné klapot plaveného dříví. Jen ticho. A pak – *šustění*, jako by někdo přetáhl prsty po hladině. Šimon se posadil na dřevěnou lavičku u vtokového objektu a přitiskl dlaně na ledové kamenné zdi. Voda byla tam, ale netekla.
„Pánové!“ zařval do tmy. „Kanál je suchý!“
Nikdo mu neodpověděl. Ohně na břehu hořely, ale nikdo z dřevorubců se nehnul. Šimon se rozběhl po mostku, kde se kanál zvedal do prvního skluzu. Tam ho čekal další podiv. Voda byla, ale tekla *vzhůru*. Tenká, černavá nit se vinula po žulových blocích, jako by ji někdo tahal proti proudu. A v ní – něco se pohybovalo. Nebylo to dřevo. Nebylo to ani odraz měsíce. Bylo to *hladké*, jako by se voda snažila něco ukrýt.
„Bože milostivý,“ zašeptal.
Vtom se za ním ozval křik. Někdo volal jeho jméno, ale hlas zněl *z vody*. Šimon se otočil – a uviděl, jak se z kanálu tyčí postava v mokrém plášti, který se mučil ve větru, který tu nebylo. Muž měl tvář rozmazanou, jako by ji voda smývala, a v ruce držel něco lesklého – klíč, který se otáčel, i když nikdo ho neotočil.
„Kanál je uzavřen,“ syčel Šimon. „Už nikdo nemůže plavit dřevo.“
„Ale já ano,“ odpověděl muž. „Já jsem ten, kdo ho otevřel.“
Voda se najednou rozbouřila. Šimon utíkal zpět k mostu, ale když se ohlédl, byl kanál prázdný. Jen na dně leželo něco, co tam předtím nebylo: starý železný klíč, zakalený, jako by ho někdo dlouho držel v ruce. A na něm vyryty slova, které Šimon neznal:
*„Když kanál zmlkne, otevři ho zpět.“*
Noc se rozednívala, ale Šimon už nechtěl spát. Vzal klíč a šel k prvnímu skluzu, kde voda stále stála jako zkamenělá. Když ho vložil do starého zámečku na dřevěné přehradě, slyšel *škrábnutí*, jako by se něco probouzelo. Pak se kanál náhle rozkřikl, voda se vrhla dolů a Šimon musel skočit stranou, aby ho nepřemohla.
Když se podíval zpět, uviděl jen vlnky, které se vlníly kolem prázdného místa. Ale něco mu zůstalo v ruce – malý kousek dřeva, hladký jako kost. A na něm vyryto jedno slovo:
*„Čeká.“*