Příběh: nová vodní elektrárna Háj

Voda v náhonu se náhle zastavila.

Karel Plhák stál na betonové lávce nad šesti ocelovými stavidly, jejichž zubové tyče se otáčely jako zkamenělé. Pod ním se kanál rozléval do šířky dvanácti kroků, voda klouzala po kamení jako černý hedváb, ale teď — nic. Jako by ji někdo v jednom okamžiku zastavil dlaní. Přes jeho paži se táhla vlhkost, smradlavá po rozkládajícím se rybím trusu a železe. Z dálky přicházel zvuk vodního kola, ale ne z elektrárny — z mlýna, který už dávno neměl práci.

„To není možné,“ zašeptal si, i když věděl, že lhál. Možné bylo všechno, když se tu v noci objevily ty stíny.

O dva dny dříve, když se vracel z Olomouce, kde kupoval součástky pro turbínu, uviděl je u Staré elektrárny. Postavy v bílých rouchech, jak stály u zasypaného náhonu, kde dříve tekla voda pro staré dynamo. Nevláčily se, jen stály, ruce skryté v rukávech, a dívaly se na něj, až mu ledový dech zamrzl v krku. Žádné hlasy, žádný pohyb — jen ticho, jako by čas kolem nich ztuhl.

„Kdo jste?“ vykřikl, ale oni se jen usmáli. Pak se rozplynuli, jako by je sál rozptýlil.

Teď, při tomto nepochopitelném zastavení vody, mu přišlo, že to nebyli lidé. Byli to něco jiného — něco, co už dávno zemřelo, ale stále tu bylo. Jako duch mlýna, který se vrátil pro svou pomstu.

Karel sevřel zábradlí, až mu prsty zmodraly. Věděl, že by měl běžet, zavolat otce, ale nohy ho nesly. Místo toho se podíval dolů do kanálu, kde se voda začala opět pomalu pohybovat, jako by ji někdo nechával volně dýchat. Na dně, mezi kameny, se lesklo něco kovového — nečistota, odpad z dřívějších dob. Ale ne. To byla tyč, černá, s něčím na konci, co vypadalo jako ruka.

„Bože,“ vydechl.

Za ním se otevřely dveře elektrárny. Vstoupil starý Havel, strážník, který tu hlídal od války, a jeho oči se rozšířily. „Pane Plháku… voda…“

„Vím,“ řekl Karel a nechal se unést proudem vzpomínek. Jak jeho otec Hubert stál právě zde, když v roce devatenáctnáct, během války, přišel nějaký voják z fronty a řekl, že vody už nikdo nepotřebuje, že svět se změní. Ale otec se nechal zastrašit. Postavil elektrárnu, přivedl světlo do vesnice, a teď — teď se zdálo, že něco z té tmavé doby se vrátilo.

Havel se přiblížil a ukázal na stěnu, kde visely původní hodiny. Ručičky se točily zpět, jako by čas chtěl vrátit se do minulosti. „Pane… ty hodiny…“

Karel se otočil. Voda teče, hodiny se točí zpátky, a ty postavy — ty stíny — jsou stále tady, jen je nevidí. Ale on je cítí. Jako studený dech na krku.

„Zavřete elektrárnu,“ řekl Havel. „Zavřete ji a odjedete.“

Karel se usmál. „Nemůžu. Ta voda je život. A ty… ty stíny…“ Zastavil se. „Ty stíny jsou jen strach. Strach z toho, že světlo vyhání tmu.“

Ale když se podíval dolů do kanálu, věděl, že lže. Něco tu bylo, co světlo nepohltilo. Něco, co čekalo.

A on tu zůstal.