Příběh: Dolní brána (Pelhřimov)
Když se na tebe ze stínu pod věží podívaly oči, které tam neměly být.
Já, Veronika z Hradce, jsem stála u dolního vchodu do Pelhřimova s dětmi a čekala na otce, který měl dohlédnout na přestavbu opevnění. Vzduch voněl po vlhkých kamenech a čerstvě vytesaných trámcích, ale pod tím se proplétala něco jiného – sladká, jako by někdo rozlil med na chladný kámen. Děti si hrály mezi vozíky, ale já jsem cítila, jak se mi na krku vztyčily chlupy. Pod obrovským obloukem brány, kde se dříve stahovaly mříže, se zvedal stín, který se nepohyboval s větrným proudem.
„Matko, co tam je?“ zeptala se nejmenší, Markéta, a ukázala na tmavou skvrnu u paty věže. Neviděla jsem nic, dokud jsem se nehnula k ní. Teprve pak jsem uviděla dvě body světla – jako by se v hlubinách kamene rozžhavily dvě uhlíky. A pak se z nich vykročil člověk.
Nebyl to žádný z našich. Měl oblečení, které jsem nikdy neviděla – šedý plášť, který se přiléhal k tělu jako kůže, a na hlavě mu visela černá čepice s něčím, co vypadalo jako suché listí. Když se usmál, zuby měl bledé jako vápno, ale ústa se mu nepohnula. Jen se rozestoupila, jako by mu je někdo odtáhl.
„Ty jsi ta, která přišla s otcem na stavbu?“ jeho hlas zněl, jako by mluvil skrze vrstvu ledu.
„Ano…“ odpověděla jsem, i když mě chvělo. „Ale kdo jsi ty?“
„Jsem ten, kdo tu byl dřív,“ odvětil. „A ty jsi ta, která se bude ptát, proč se kámen tady někdy v noci rozsvítí.“
Děti začaly plakat. Otec přiběhl a spatřil jen prázdné prostranství pod branou. Ale já jsem věděla, že ten člověk byl skutečný. Protože když jsem se později podívala na fresky uvnitř brány – ty, které malovali mistři z dílny Vítkových – uviděla jsem v jednom z nich postavu, která se podobala tomu, co jsem viděla. Stála u nohy věže, ale její tvář byla rozmazaná, jako by ji někdo urychleně přemaloval.
Od té doby, když je noc tichá a měsíc svítí přímo do okna brány, slyším šustění pláště o kámen. A vždycky, když se to stane, najdu na zemi malý kousek něčeho, co vypadá jako spálené listí. Nikdo z měšťanů neví, co to je. Ale já ano. A teď, když tu stojíš, pod touto mohutnou věží, která se tyčí nad městem jako strážce tajemství, zeptej se sama sebe: *Co se stalo tomu člověku, který tu zůstal?*
A pak poslouchej. Protože někdy, když je ticho dost hluboké, uslyšíš jeho hlas, jak šeptá tvému jménu z hlubin kamene.