Příběh: Palác hrabat z Lissau
Když se na prahu Lisovského paláce rozlomil zvonek jako by ho někdo roztrhl rukama, a z tmavého vchodu vykročil muž v černém plášti, který tam neměl co dělat.
Vůně starých knih a prachu se smísila s teplem svíček, které v interiéru hořely i když venku padal říjnový déšť. Matěj Vavřinec, písař a tajný kronikář Starého Města, sevřel v ruce pergamen, na kterém právě dokončil zápis o neobvyklém shromáždění cechu zlatníků. Ale teď ho znepokojovala ne tak jeho práce, nýbrž ten muž, který se v paláci pohyboval jako by ho nikdo neviděl.
„Pane písaři, vy jste tu příliš dlouho,“ ozval se z temnoty hlas, který zněl jako šustění suchých listů. Matěj se otočil, ale nikoho neviděl. Jen na stěně nad krbem se náhle objevilo slovo *Lissau* vyryté do omítky jako by tam bylo vždycky. Pak se zdi rozprskly, jako by někdo do nich hodil hrst písku.
V tom okamžiku zaslechl za sebou kroky – rychlé, neklidné. Otočil se a uviděl hraběte Rudolfa Josefa z Lissau, jak stoupá po schodech v doprovodu dvou strážců. Ale hrabě se neusmíval. Jeho tvář byla bledá jako vápno, oči rozšířené jako u člověka, který právě viděl něco, co by raději neviděl.
„Co se tu děje?“ zeptal se Matěj, i když už věděl, že odpověď nebude mít.
„Palác…“ hrabě se zastavil a jeho hlas se změnil v syčení, „palác nepatří nám. Nikdy nám nepatřil.“
Strážci se na sebe podívali, jako by se domluvili. Jeden z nich vytáhl meč, ale hrabě jen zvedl ruku a řekl: „Ne. Nechte to. Některé věci je lepší nechat spát.“
Matěj chtěl protestovat, ale vtom se mu pod nohama rozpadla podlaha. Spadl do temnoty, kde cítil chladný dech něčeho, co nebylo vzduch. Když se probral, ležel na dlažbě uprostřed Staroměstského náměstí, kde nikdy předtím nebyl. Kolem něj stály ruiny – zbytků paláce, který už dávno nestál.
A v dálce, u zdi kostela sv. Mikuláše, stál ten samý muž v černém plášti. Tentokrát ho však neviděl jako stín, ale jako postavu vyřezanou z kamene, která se otáčela a dívala se přímo na něj.
Palác hrabat z Lissau zanikl, ale něco z něj zbylo. A někdy, když se na jeho místě zastavíš a posloucháš, uslyšíš zvuk zvonku, který se nikdy nezastavil.