Příběh: Temenice
Krev na kamenech
Ruka se mu třásla, když strhl z hrudi plášť a odhodil ho do bahna. Studený vzduch mu prořezával kůži jako břitva, ale bolest mu přála — byla lepší než ten hluchý strach, který mu žil v žaludku od chvíle, kdy se vrátil z průzkumu. *„Tři stovky je jich, možná víc. A my máme dvacet mužů, které bychom měli rozdat mezi věže.“* Ale neřekl to. Nikdo z nich nechtěl slyšet pravdu, dokud nevidí jeho obličej.
Přes hradní příkop se valil kouř z hořících stájí, smíchal se s párou z potoka Temence, který se vinul pod hradbami jako zraněný had. *„Připravili jsme past, pánové. Ale past musí mít zuby.“* Hlas mu zněl hrubý, jako by mu v krku seděl kus žulového kamení. Věděl, že ho nikdo neposlouchá. Heřman z Lipé, jejich pán, stál u okna ve věži a hleděl na les, kde se leskly špičky kopí. *„Vojáci jsou jako ovce — stačí jim ukázat vlka, a běží.“* Ale vlka tu nebylo. Byl jen on, Jindřich z Temenice, a jeho špatná slova.
„Když přijdou, otevřeme branu. Necháme je vběhnout, pak je sežereme.“
Hlasy se zvedly jako vzteklé psy. *„To je šílenství!“* *„Už jsme jednou utíkali. Tentokrát ne.“* Jindřich se opřel o zeď, kde se mu pod prsty drtila vlhká sádra. *„Máme kapli svaté Anny. A v ní je tajná komora.“* Nikdo neptal, jak to ví. Věděli jen, že když se modlí, slyší šepot vody pod kameny. *„Tam jsou zbraně. A stříbro. Dostačující, abychom si koupili čas.“*
Vtom se ozval zvonec. První šíp se zaryl do dřeva nad hlavou Heřmana. *„Jdou.“*
Jindřich nečekal. Skákal už, když první muž padl z věže, probodnutý kopím. *„Do kaple! Teď!“*
Běžel před nimi, nohy mu klouzaly po schodech, které se zdály kluzké jako led. Za sebou slyšel křik, cinkot mečů, praskání dřeva. V přízemí kaple se vzduch ztlustl od vlhkosti a vůně starých svíček. Na stropě, téměř skryté v temnotě, se vinuly fresky — svatá Anna s dítětem, obklopená anděly. Ale to, co hledal, bylo pod nimi.
Kámen se odsunul při jeho doteku. Ruce mu zčervenaly od prachu a staré krve. *„Pomozte mi, kdo jste ještě naživu!“*
Za ním se ozvaly kroky. *„Jindřich!“* To byl Václav, mladý panoš, který měl na starost hradní archiv. *„Nejdou sem. Už jsou v paláci.“*
„Pak je tam čekáme.“ Jindřich vytáhl z komory meč, jehož ostří lesklo jako čerstvě vyražené zlato. *„Heřman je mrtvý. A ty jsi poslední, kdo ví, kde je tajemství.“*
Václav se zarazil. *„Co chceš dělat?“* *„To, co měli dělat oni.“* Ukázal na dveře. *„Vyvedu je ven. A ty jim ukážeš, co se stane s těmi, kdo lžou.“*
Dveře se otevřely. Do kaple vpadli tři muži, jejich tváře zkroucené vztekem. *„Kde je pán?“* *„Už není.“* Jindřich se usmál. *„Ale my jsme tu.“*
Stalo se to rychleji, než si pamatoval. Ocel se zaryla do masa, vzduch se naplnil sténáním. Václav stál jako socha, až ho Jindřich strhl za plášť. *„Jdi. A když to skončí, řekni, že jsem padl jako hrdina.“*
Když se vrátil, byl hrad v plamenech. Zdi kaple byly rozbité, fresky zničené. Ale on stál tam, kde ho nikdo nečekal — u zdi, kde se mu pod nohama rozlévala krev. *„Já jsem nikdy nechtěl být zrádce.“* Šepotal to, když mu do hrudi narazilo kopí.
Když ho našli, držel v ruce zlomený křížek ze stropní malby. *„Temenice nebude jejich.“*
Až dodnes, když se na hradní zdi promítne světlo zapadajícího slunce, někteří tvrdí, že u kaple sv. Anny slyší šepot. *„Jenom pro ty, kdo hledají.“*