Příběh: Šibice
Poslední kniha v Šibicích
Dveře skříňky se zavřely s takovým praskotem, jako by někdo rozbil poslední sklenici vinného kamene. Vzduch v místnosti se najednou naplnil prachem a vůní starých pergamenů, které se po desetiletích ležely v poli vlhka jako mrtvý jazyk. Jindřich z Poděbrad, syn bývalého páně, stál u okna a díval se na dým stoupající z komína sousedního dvora. *Šibice hořely.* Ne z úmyslu, ale z opomíjení – dřevo se stálo měkkým jako vosk, a když ho někdo náhodou rozžehl, nebylo již nikoho, kdo by ho uhasil.
„To je všechno, co nám zbývá,“ řekl tiše, aniž by se obrátil. Za ním stála jeho matka, Kateřina Vojtková, držela v rukou knižní vazbu opatřenou kožešinou lva. „Knihovna. A my.“
Jindřich neodpověděl. Věděl, že slova už nemají sílu. Kdysi zde, v tomto pokoji se stropem zdobeným malbami andělů, sedávali učenci a přepisovali spisy, které by jinak zanikly v plamenech válek. Kdysi zde byl hlas, který se ozýval z každé knihy – hlas starých latinských veršů, modliteb, lékařských poznámek. Ale nyní byl jen ticho, přerušované jen křečovitým kašlem staré služky, která se pokoušela vyčistit popel z komína.
„Proč nevezmeš alespoň jednu?“ zeptala se Kateřina. „Ta *Historia Bohemiae* by mohla zachránit životy.“
Jindřich zavrtěl hlavou. „Kam bych ji vzal? Do Lysé? Tam mě čeká jen soud a ztráta. A co pak? Budu se schovávat s knihou jako zloděj?“ Jeho prsty se dotkly okraje stolu, kde ležela pergamenová mapa – vykreslená vlastnoručně, s názvy vesnic, které už nikdo nezná. „Něco zbyde v paměti lidí. Ale paměť je krátká.“
Vně se ozval křik. Někdo z vesnice, pravděpodobně ten poslední, kdo ještě věřil, že zbytky Šibic lze zachránit. Jindřich se podíval na žehličku na kameně – ještě teplá, jako by ji někdo nechal zapomenutou. Vzpomněl si, jak mu matka v dětství rozčesávala vlasy a říkala: *„Knihy jsou jako oheň, synu. Musíš je chránit, i když hoříš.“*
Teď už nic nehořelo. Jen dým stoupal nad zříceninou, jako by se vzduch snažil odplavit poslední stopy toho, co bylo. Kateřina položila knihu zpět do skříňky a zavřela ji. „Pojď,“ řekla. „Dej mi ruku.“
Když vyšli ven, Jindřich se podíval na poslední dům, který ještě stál – ten s modrým oknem, kde kdysi visel obraz Panny Marie. Dnes tam byla jen prázdnota. Věděl, že za chvíli přijedou vojáci a vezmou vše, co zbyde. Ale ani oni nebudou tušit, že v těchto zdech byla první knihovna v zemi, že zde někdo kdysi četl a myslel, že slova mohou změnit svět.
Poslední, co uviděl, než se za ním zavřely brány, byl komín – černý, jako by ho někdo namaloval na oblohu. A pak už nic. Jen prach, který se usadil na stráně, jako by se země rozhodla zapomenout.
Dnes tam stojí jen kameny. Ale v nich ještě něco zní – ne hlas, ale ticho, které přišlo, když lidé přestali mluvit. A když někdo přijde a položí ucho k zdi, uslyší, jak se dýchá. Ale už nikdy neřekne nic.