Příběh: Kostel svaté Anny (Polanka nad Odrou)

Kostel svaté Anny, říjen 1893

Vzduch voněl vlhkými dřevěnými pilotami a starou malta, když si František Vávra utřel pot z čela a pohlédl na věž, která se pomalu skláněla, jako by ji někdo tlačil zezadu. Dřevěné trámy praskaly, kámen se roztříštil, a on tu stál, klopýtl, a ani se nesnažil utéct. Někdo křičel, ale zvuk se ztrácel v hluku padajících kamenů, jako by ho pohltl sám kostel.

„Pánové, to není Bůh!“ zavolal, ale jeho hlas se ztratil v prachu. Zbylo jen ticho, které přicházelo jako voda — plné tajemství a bez milosti.

František byl účetní z Ostravy, muž, který se naučil počítat peníze, ale nikdy lidi. A teď, když se mu zřítila věž, zřítila se s ní i jeho pověst. Před týdnem byl ještě váženým mužem, který platil daně včas a nikdy nepodváděl. Ale potom přišla ta žena — vdova z Hrabůvky, která mu přinesla účet a on, místo aby počítal, ji vzal za ruku a řekl, že jí dá všechno, co má. A když mu pak ukradla peněženku a zmizela, on jenom stál a mlčel, jako by ho někdo vyprázdnil.

Teď tu stál před zříceninou a věděl, že ho čeká vězení. Ale něco ho drželo. Bylo to světlo? Nebo jenom stín padající přes jeho boty? Když se podíval dolů, uviděl mezi prachem tenký paprsek slunce, který se odrážel od něčeho kovového. Zvon? Ale zvony byly pryč, rozbité. Přikrčil se, sbíral dýchání, a když se dotkl toho, co lesklo, zjistil, že to není kov — bylo to zrcadlo. Malé, poškozené, ale stále funkční. A v něm se mu odrazil nejen on sám, ale i někdo jiný. Starší muž, s rukama skříženýma na prsou, který na něj hleděl s takovou zlostí, že Františkovi zmrzlo v žilách.

„Ty jsi mi to vzal,“ řekl odraz. „Ale já ti nic nevezmu zpátky.“

František se vztyčil, zrcadlo mu vypadlo z ruky a rozbilo se o dlažbu. Když se podíval zpátky na věž, už se neskláněla. Stála tam, jako by nic nebylo. A když se otočil, uviděl kněze, který ho pozoroval z prahu kostela. Ten mu podal ruku.

„Pojďte,“ řekl. „Tady není místo pro vaše hříchy.“

František šel. Ale když prošel dveřmi, zjistil, že v kostele není nikdo jiný. Jenom on, kněz, který mu podával ruku, a na zdi nad oltářem malba svaté Anny, která se na něj dívala jako by ho poznala.

„Co se stalo?“ zeptal se.

Kněz se usmál. „Věž padla. Ale vy jste tu ještě stál.“

A František věděl, že to není odpověď. Ale bylo mu to jedno. Protože když se podíval na své ruce, byly čisté. A když se podíval na kněze, ten mu řekl: „Teď už můžete odejít. Ale neberte si nic.“

Když vyšel ven, slunce svítilo jasněji než předtím. A když se podíval zpátky, věž tam byla — celá, jako by nikdy nepadla. Ale on věděl, že padla. A že někdo ho zachránil. Nebo potrestal.

Někdy, když procházel kolem kostela svaté Anny, zastavil se a pohlédl nahoru. A když se mu zdálo, že slyší zvonit, nevěděl, zda to bylo zvonění, nebo jenom vítr, který šuměl v korunách stromů.

Ale věděl, že tam někdo byl. A že ho pozoroval.