Příběh: Kostel svaté Anny (Jeřmanice)
Když se Matěj Pospíšil dotkl dveří, zjistil, že jsou teplé.
Ne jako z opuštěného domu, kde by stálo slunce, ale jako by je někdo právě opustil. Jako by se někdo právě dotkl jeho ruku a vzal ji zpět. Vzduch uvnitř voněl po vosku a pryskyřici, smíšené s něčím starším, co se nedalo pojmenovat – jako by se zde něco rozkládalo a současně zase zrodilo. Matěj se zastavil na prahu, dlaně mu klouzaly po kamenných schodech, které se zdály mírně vlhké, i když venku padal mrazivý prosinec.
V kostele nebylo nikdo. Světlo z jediné malé okénko v presbytáři padalo na oltář, kde se v polostínu tyčily sochy svatého Petra a Pavla. Jejich tváře byly vyřezány tak, že se zdály živé – Petra držel klíče, ale jeho prsty se zdály mírně ohnuté, jako by je právě pustil. Matěj si otřel pot z čela a posunul se dál, jeho boty šustily po dlažbě. Z věže někde vysoko praskalo dřevo, jako by se věž pokoušela něco říct.
„Kdo jste?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpovědi nedostane.
Odpověď přišla jinak. Na boční stěně, tam kde visel obraz svaté Kateřiny, se náhle objevilo světlo. Nejasné, jako by se někdo pokoušel zapálit svíčku v bouři. Matěj zkroužil hlavou, ale světlo zůstalo. Pak se ozval hlas – ne z nebe, ne z oltáře, ale přímo z kamene pod jeho nohama. Byl to ženský hlas, tišší než šepot, ale jasnější než zvuk vody.
*„Ty jsi tu už jednou byl.“*
Matěj se přikrčil, jako by ho někdo udeřil. Vzpomínka na ten den před třemi lety se vynořila jako z potopeného vrak: jak stál před tímto kostelem, jak mu kněz svěřil tajemství, které ho mělo zničit. Pak se něco pokazilo. Někdo šel po schodech, Matěj utekl, a od té doby ho pronásledovaly sny, ve kterých viděl vlastní stín, jak se vynořuje z temnoty oltáře.
„To není možné,“ zašeptal. „Jsem tu poprvé.“
Světlo na obraze se rozrostlo, až se zdálo, že ho obklopuje jako opar. Pak se ozvalo další, tentokrát mužské: *„Ty jsi tu byl jako Matouš.“* Matěj poznal hlas – byl to starý farář, který zemřel před rokem. *„Ale ty jsi utekl.“*
Dveře za ním se náhle zavřely. Klíč v zámku se otočil sám od sebe.
„Není tu nikdo,“ řekl si, ale jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Zvedl ruku a dotkl se kamene. Ten byl teplý, ale pod prsty se mu zdálo, že cítí něco vlhkého, jako by se v něm něco pohybovalo.
Pak se na oltáři rozsvítila svíčka. Ta, kterou nikdo nezapálil.
Matěj se otočil. Na prahu stál Matouš, jak ho znali v obci – mladý muž s bledou tváří, který před třemi lety zmizel. Ale tenhle Matouš měl oči plné slz a ústa otevřená, jako by volal.
*„Utekl jsi, ale já jsem tu zůstal.“*
Když se Matěj probral, ležel na schodech před kostelem. Sníh mu pokrýval tvář, ale v ruce držel suchou větvičku, jako by ji někdo tam položil. A v kostele, uvnitř, hočel někdo šeptat jeho jméno.