Příběh: Kostel svatého Vavřince (Korolupy)

Kostel stál v mlze jako něco, co se nedá dotknout.

„Tady už nemůžu!“ Vavřinec Švec se vymrštil z kočáru, jeho boty se zapíchnuly do hlíny, a když se otočil, viděl jen tmavé oblouky oken, které se zdály plavat v bílém mláku. „Přijdu zpět, když se to rozplyne!“ Odhodil kůži na sedadle a začal se rozcházet po cestě, která se vinula jako hadí stáza kolem kostela. Vzduch voněl vlhkou zemí a starým dřevem, jako by ho někdo přikryl plachtou před deštěm, který už nikdy nepadne.

Za ním zůstal kočár, v němž ležela ta věc. Ta věc, kterou nesměl nikomu říkat. Ta věc, kterou si vzal z Bítova, když už nechtěl dál čekat. V jeho kapse se zvedl stříbrný křížek, který mu dala matka, když odjížděl. Teď ho držel tak pevně, že mu prsty zbolívaly.

„Jsi zblázen, Švace!“ zařval na sebe. „Co tu chceš? Tady nikdo neví, co jsi udělal!“

Kostel se zdál prázdný, ale vnitřek byl plný života. Když otevřel dveře, vrazil do něj náraz teplého vzduchu, jako by ho někdo vdechl. Svíčky na oltáři plakaly žlutým olejem, a když se posadil na lavici, uslyšel šepot. Ne z úst, ale z nějakého jiného místa. Jako by se modlili ti, kteří už odcházeli.

„Pomozte mi,“ vydechl.

Náhle se na lavici vedle něj objevila ruka. Bílá, suchá, s prsty jako drát. Neotáčel se, ale věděl, že tam je. „Vzpomeň si na to, co jsi slíbil,“ řekla. Hlas byl jako šustění listí v dubnu.

Vavřinec se vymrštil. „Kdo jsi?!“

„Jsem ten, kdo ti dal život.“ Ruka se zmizela. Zůstalo jen pach kadidla a pocit, že někdo právě oddechl na jeho záda.

Vstal. Křížek v kapse ho pálil. „To je bláznovství,“ vydechl. „To je všechno bláznovství.“

Vypadal ven, ale mlha se nad kostelem rozplynula. A když se otočil, uviděl ji – Pannu Marii nad oltářem, jak ji pozlacovač Heubl vyřezal z dubu. Věděl, že ji nikdy předtím neviděl. A když se na něj zvedla, její oči byly jako dvě černé studně.

„Máš ještě jednu šanci,“ řekla.

Vavřinec se rozběhl. Kočár byl prázdný. Na sedadle ležela jen jeho kůže, a na ní – malý, zkrvavený papír s jeho podpisem.

A pak už nic. Jen cesta do Bítova, kde ho čekal farář, který nikdy neuslyší jeho křeče na pokoji.

Dnes stojí kostel svatého Vavřince v Korolopech, a když se sem někdo přiblíží, někdy uslyší šepot. Někdy se mu zdá, že na lavicích sedí ti, kteří už odcházeli. A někdo, kdo se vrací, ví, že to není náhoda. Ví, že ho čeká další šance.