Příběh: Kostel svatého Apolináře (Velké Předměstí)

Když se Jitka z Horšova dotkla kamene, který zůstal teplý jako krev, věděla, že lže.

Ne proto, že by ji někdo chytil – nikdo ji neviděl, nikdo neposlouchal. Ale kameny pamatují. A tenhle, vtisknutý do jižní zdi kostela svatého Apolináře, jako by jí šepotal do dlaně: *Ty jsi tu už jednou stála.* Vůně vlhkého kamene a starého dřeva se mísila s pachem hořícího vosku, který někdo před chvílí zapálil u oltáře. Svíčka hořela příliš vysoko, plamen se kymácel jako žízeň. Jitka ji nechala hořet dál. Něco ji drželo na místě, jako by ji sem přitahoval neviditelný provaz.

Byla tu proto, že ji matka poslala. *„Přines mu to a řekni, že už nemůže čekat.“* Ale Jitka nechtěla. Nechtěla ani jít, ani mluvit, ani vidět toho muže, který jí před lety ukradl nejen dítě, ale i jméno, které si sama vybrala. *Jitka z Horšova* – to znělo jako pravda. Ale ona byla jen *Jitka z Radbuzy*, dívka, která se schovávala za mlýnem, dokud ji neodvedli do kláštera, dokud ji nevykoupili za dva sta grošů a půjčku, kterou nikdy nevrátí.

Kostel byl prázdný. Jen stín, který se pohyboval u hlavního oltáře, kde stál dřevěný kříž s vyřezaným Kristem. Jeho tvář byla tak realistická, že Jitce připomněla muže, který ji držel za zápěstí, když mu říkala ne. *„To není hřích, pane arcijáhne,“* šeptala si teď, zatímco prsty sledovaly rýhy ve zdi, kde kdysi stál vstupní portál. *„Hřích je lhát.“*

Náhle se za ní zavířilo. Větrník nad hlavním vchodem se otáčel, i když venku foukal jen slabý vánek. Dřevo kruchty skřípalo, jako by někdo šel po schodech. Jitka se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jen stín od svíčky, který se táhl po zdi jako černý prst.

„Kdo je tam?“ zeptala se hlasitěji, než zamýšlela.

Odpověď přišla z místa, kde nemohl být žádný hlas. Z kamene. Nebo z něčeho hluboko uvnitř něj.

*„Ty.“*

Jitka sevřela pěst. *„Já?“*

*„Ty jsi tu už jednou stála. A řekla jsi ano.“*

Srdce jí bušilo tak silně, že slyšela, jak krev řinčí v uších. *„To není pravda. Já jsem nikdy…“* Ale vzpomínka ji přepadla jako voda, která prorazí hráz. Viděla sebe sama, jak stojí před tímto oltářem, v bílém rouchu, jak jí někdo drží ruku nad svíčkou. *„Ano, pane arcijáhne, ano.“* A pak – tma. A bolest. A děsivé ticho, když ji odvedli do komory, kde ji čekalo to, čemu se říká *dar*.

„To není možné,“ zašeptala.

Kameny mlčely. Ale světlo svíčky se náhle rozrostlo, jako by se plamen dotkl něčeho neviditelného. Stín na zdi se rozrostl do postavy – vysoké, v černém rouchu, s rukama skryty v rukávech. *„Ty jsi tu už jednou stála,“* opakoval hlas, který zněl jako echo z hlubin kostela. *„A teď tu stojíš znovu.“*

Jitka upustila balíček, který držela v ruce. Papíry se rozletěly po dlažbě. *„Kdo jste?“*

Postava se nehnula. *„Kdo jsi ty?“*

Odpověď jí přišla sama od sebe, jako by ji někdo napsal do její duše: *„Jsem ta, která lže.“*

A pak – ticho. Takové ticho, jaké panuje v kostele, když se zavřou dveře a nikdo neodejde. Svíčka se zhasla. Větrník se zastavil. Jitka zůstala sama, s dlaněmi přitisknutými ke zdi, kde teplý kámen pulzoval jako žilou.

Když později vyšla ven, slunce ji oslepilo. Na prahu stála stará žena, která prodávala bylinky. *„Dívko,“* řekla, *„proč máš ruce tak červené?“*

Jitka se podívala dolů. Kůže jí svítila, jako by ji někdo opálil. *„Nevěděl jsem, že kámen může hořet,“* šeptala si.

Ale věděla, že to nebyl kámen. A že příště, když přijde do kostela svatého Apolináře, bude stát před tímto místem déle. Dokud ji neodpustí. Nebo dokud ji nepozná sama.