Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Lanžov)

Když se Markéta Cecinkarová dotkla studené kamenné desky, praskl její hlas.

Nebyla to žádná náhrobní dlažba, ale tenká, téměř nepostřehnutelná štěrbina v mramoru pod nohama. Přišla sem proto, že ji matka poslala – *"Neseš jméno, které už tady leží dvě stě let, dcero. Jdi a ucti ho."* Ale ona sem přišla proto, že v noci předtím slyšela v kostele šepot, který znala jako svůj vlastní. *"Markéta…"* – a vítr v rozkmitaných oknech zněl jako ženské jméno.

Kaple svaté Apoleny byla prázdná, až na prach, který se vznášel v paprscích slunce, které se prosazovalo skrze barevná vitráže. Vůně bylin a starého dřeva se mísila s něčím kovovým, jako by někdo nedávno otevřel skříňku s relikviemi. Markéta se sklonila, aby si prohlédla nápis na náhrobku: *"FRANTIŠEK X. CECINKAR Z BIRNIC, RYTÍŘ, ZEMŘEL V 36. ROCE ŽIVOTA, NEŽ MOHL SVÉ DĚTI VYPRÁVĚT, JAKÉ TO BYLO, BYT ZBOŽNÝ."* Pod tím byly latinsky vyryté verše, které nikdy nedokázala přečíst, ale které ji vždy, když je čteny nahlas, přivedly na pokraj pláče.

Ruka se jí sama dotkla mramoru. A najednou – *třesk*.

Nebylo to jako prasknutí, ale jako by se něco uvnitř kamene otevřelo. Z desky se vyvalil tenký, téměř neviditelný paprsek světla, který se vinul k jejímu prstu. Markéta ucítila, jak se její kůže ochlupuje, jako by ji něco tahalo z hloubky. *"Ty jsi tu už byla,"* zněl hlas – ne v uších, ale uvnitř, jako by jí někdo vytrhl slovo z mysli a vrhl ho zpět jako otázku.

*"Kdo jsi?"* vydechla, aniž věděla, že se ptá.

*"Ta, která tu byla před tebou,"* odpovědělo to. *"Ta, která sem přišla, protože ji matka poslala. A ona ti řekne, že ty jsi poslední, kdo může zavřít dveře."*

Markéta se vztyčila, srdce jí bušilo tak silně, že cítila, jak se jí zuby chvějí. *"Dveře?"*

V tom okamžiku se nad hlavou rozsvítila lucerna – i když nikdo nedržel svíčku, i když venku bylo jasno. A na stěně, tam, kde nikdy předtím nebyla, se objevily dva slova vyryté jako ve včerejším snu: *"NEZAPOMENUTÉ."*

*"On ti nechce, aby ses zapomněla,"* šeptal hlas. *"Ale ty musíš rozhodnout. Vezmeš si to, co ti patří, nebo necháš, aby to spadlo do zapomnění?"*

Markéta se podívala dolů. Na dlažbě, tam, kde předtím byla jen štěrbina, ležela malá, pozlacená krabička – taková, jakou nosívaly ženy na svatební cestu. Věděla, že tam neměla nic ležet.

Když ji vzala do ruky, ucítila teplo, jako by ji někdo právě vytáhl z ohně. A uvnitř – *klíč*. Ne od dveří, ne od skříně, ale od něčeho, co bylo těžší než kámen a lehčí než vzduch.

*"Vezmi ho,"* řekl hlas. *"Ale pamatuj: kdo otevře, musí zavřít. A ty víš, co se stane, když dveře zůstanou otevřené."*

Lucerna zhasla. Kaple se vrátila do ticha, jako by nic nebylo. Ale Markéta věděla, že něco změnilo. A když se o několik týdnů později vrátila – tentokrát s otcem, který ji doprovázel, protože *"ty jsi se vrátila z Lanžova jako jiná"* – byla štěrbina v mramoru pryč. A na její místě ležela jen jedna slova, vyryta čerstvě, jako by je někdo vyklepal v okamžiku, kdy odešla: *"POZOR NA TO, CO SI VYBEREŠ."*

Otec se naklonil, aby si to přečetl, a jeho ruka se dotkla kamene. *"Co to znamená?"* zeptal se.

Markéta se jen usmála. *"To už víš,"* odpověděla. *"Jen si to nepamatuješ."*

A venku, za zdmi kostela, se rozkmitaly stromy, jako by někdo prohnal dlaní přes jejich koruny – i když větru tam nebylo.