Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Janov)

Když Matěj z Janova rozbil okno, uvědomil si, že krev na jeho rukou není jeho.

Dřevěná lavice pod ním praskla, když se propadl do chladu podlahy. Vzduch voněl vlhkými kameny a něčím starším, jako by kostel dýchal vlastní dechem. Nad hlavou se vznášela prachová mlha, kterou prořezávaly paprsky slunce, jež pronikaly skrze rozbité sklo do prázdné lodi. Matěj se zvedl, ruce mu ještě zadrhávaly od toho, co udělal. Krev mu stékala po zápěstí, ale byla to barva jiná než jeho – tmavší, jako by ji někdo smíchal s půdou.

„Pánové mě nechtějí nechat žít,“ zašeptal si. „Ale ani Bůh.“

Zvedl hlavu. Nad hlavním oltářem visel černý oblouk, kde dříve byla malba – svatý Jan Křtitel, jak drží beránka. Teď tam byla jen prázdnota, jako by obraz odletěl. Matěj se otočil a uviděl na zdi za sebou něco, co tam nemělo být: stín, který se pohyboval sám od sebe. Nebyl to jeho stín – ten by padal od svítilny za ním. Tento se plazil po zdi, jako by ho tahala neviditelná ruka.

„Kdo jsi?“ zeptal se, hlas mu zněl cizí v tom prázdném prostoru.

Stín se zastavil u místa, kde dříve stála socha Panny Marie. Matěj se napřímil. Vzpomněl si na to, jak před týdnem přišel sem s otcem, aby se modlil za milost. Otec mu řekl, že svatý Jan Křtitel sem přicházel, když byl pronásledován. „Ať tě ochrání,“ řekl. Matěj tehdy smál, ale teď si uvědomil, že vlastně neví, jak se modlit.

Stín se otočil k němu a najednou se rozplynul v světle, které přišlo odkudsi z hlubiny kostela. Nebylo to slunce – to bylo teplejší, měkčí. Jako by ho někdo držel v dlani. Matěj ucítil, jak mu krev na rukou ztuhne, jako by ji zamrazilo. Pak uslyšel hlas, který nezněl z úst, ale z hlavy, jako by mu ho někdo vložil přímo do mysli:

*„Ty jsi tu už jednou.“*

Matěj se zachvěl. „To není možné. Jsem tu poprvé.“

Hlas zněl klidně, jako by mluvil o věcech samozřejmých. *„Ne o tom, že jsi tu ve fyzické podstatě. Ale v tom, co nosíš uvnitř.“*

Matěj se podíval na své ruce. Krev byla pryč. Zůstala jen šedivá skvrna, jako by ji někdo setřel. Pak si vzpomněl na to, jak před měsícem našel v lese muže, který ležel mezi keři s rozbitou hlavou. Muž ho prosil, aby ho nechal zemřít, ale Matěj ho přenesl domů. Otec ho pak poslal pryč, aby nikdo nevěděl, že ho viděl. „To není tvé břemeno,“ řekl. Ale Matěj věděl, že to jeho břemeno bylo.

„Proč mi to říkáte?“ zeptal se.

Stín – nebo světlo – se rozptýlilo. *„Protože jsi tu, kde můžeš najít odpověď.“*

Matěj se podíval k oltáři. Tam, kde byl stín, ležela malá kamenná deska, kterou nikdy předtím neviděl. Na ní bylo vyryto jméno: *Jan*. A pod ním datum – *1578*.

„Co to znamená?“ zeptal se samému sebe.

Odpověď přišla hned. Ze dveří kostela se ozval šepot, který zněl jako vítr mezi stromy. *„Že jsi tu, kde začíná a končí všechno.“*

Matěj zvedl desku. Byla studená. Když ji dotkl, ucítil, jak mu něco z ruky odpadá – jako by mu někdo vzal břemeno, které nesl celý život. Pak uslyšel kroky. Někdo se blížil.

Když se otočil, uviděl starého muže v černém plášti, který stál u vchodu. Měl tvář jako vyřezaná z dřeva, oči prázdné. „Kdo jsi?“ zeptal se Matěj, ale muž jenom pokrčil rameny.

„Jsem ten, kdo ti ukáže cestu ven,“ řekl. „Ale ty musíš rozhodnout, kam půjdeš.“

Matěj se podíval zpět na oltář. Deska mu stále hořela v dlani. Něco mu šeptalo, že když ji vezme, už nikdy nebude stejný. Ale také, že to je přesně to, co chce.

Když se otočil zpět, muž byl pryč. Na jeho místě ležela jen jedna botina – stará, opotřebovaná, jako by ji někdo ztratil před staletími.

Matěj si vzal desku a vyšel ven. Kostel za ním zůstal jako prázdná skořápka, ale vzduch voněl jinak – jako by ho někdo omyl vodou z jinou země. Když došel k zříceným zdím, uviděl, že na jednom z kamenů je vyrytý kříž. A pod ním slova, která si nikdy nepamatuje, aby je kdy četl:

*„Kdo hledá, najde. Kdo se bojí, ztratí.“*

Matěj se podíval na desku v ruce. Pak ji schoval do kapesníku. Věděl, že ji nikdy neukáže nikomu. Ale věděl také, že už nikdy nebude chodit kolem tohoto místa stejně. Protože někde v těchto zdi ještě něco dýchá. A čeká.